Proti Proudu

Může být voják proti proudu? Jistě, už jen proto, že se dobrovolně nechá svázat rozkazy a nařízeními. Proto jsem se nebála vybrat si pro svou práci vojáka.

Antonín Hájek, o němž píšu, je pyrotechnik. Vyjet s ním na týden na Doupov a sledovat ho při práci bylo proti proudu pro mě. Přestože jsem také voják, jsem zvyklá obědvat u stolu z talíře, ne z ešusu na klíně, večer si lehnout do voňavých peřin a spát v pohodlí do zazvonění budíku, ne se ve stanu zapnout do spacáku a ve tři ráno se probudit zimou, která nedá člověku spát až do šesti, kdy vstává.

Existuje spousta situací, ze kterých mám strach. Jsem ráda, když nemusím dělat nic nebezpečného. Pokud nemusím, raději se nebezpečí vyhnu. Tonda ale nebezpečí vyhledává. Překonat strach je pro něj adrenalinová záležitost, neumí si představit, že by žil jinak.

Více o tomto člověku a jeho práci se dozvíte příští týden na munimedia.

Nepochybuji o tom, že tento pocit i vy velmi dobře znáte. Další zadaný úkol, ať už je to povinná četba, kterou jsme od základní školy nenáviděli, či ten nezvladatelný úkol do práce. Máte pocit, že tohle prostě nikdy nezvládnete. Zejména v průběhu vysokoškolských studií mi tento děsivý hlas zazníval v hlavě čím dál častěji.

Tentokrát jsem ale strach neměla a číslo Týny Chyňavové jsem vytočila okamžitě. Najít někoho, kdo jde proti proudu, nebylo díky této výjimečné studentce 3. ročníku právnické fakulty obvyklou noční můrou z kvanta zadaných úkolů. Nevěřila jsem obrazovce notebooku, když jsem v tančící dračici před světlem reflektorů poznala skromnou spolužačku, obvykle zavalenou v knihovně pod tunami zákonů.

,,Konkurence? Skvělí lidé, třeba ta skupina z Laosu, nebo ti borci z Chile! Ti to na pódiu neuvěřitelně rozbalili, a k tomu ten pohled. Víš, když oni byli všichni tak dobří!'' Předpokládala jsem obvyklou odpověď zářících celebrit, řeči o tvrdé konkurenci, nejen v hlavní show, ale i tvrdé zákulisní realitě. Místo povýšené reakce namyšlené hudební hvězdy a právničky jsem se díky Týně přenesla do přátelské zákulisní atmosféry fanoušků K - popu. ,,Já je prostě miluju, všechny,'' vyhrkla v návalu svého typického nakažlivého smíchu.

Effextion. Foto: archiv skupiny

Obsazením druhého místa na celosvětovém finále K – pop festival získala skupina Effextion desetitisíce příznivců po celém světě. Plánují výlet do Koreje, kde se K-popu chtějí naplno věnovat.

Chcete se dozvědět více o nevšedním životě rodačky z Litoměřic, která spolu s Effextion dobývá hudební svět K - popu?

Čtěte více v článku za týden na Munimedia.

Více také na:

https://www.facebook.com/EffextionOfficial?ref=ts&fref=ts

O kom budu psát jsem věděla už v okamžiku, kdy jsme si na semináři domluvili téma. Hned na začátek musím upozornit, že si přál zůstat v anonymitě, budu mu říkat Michail. Je to můj vrstevník a je gay. A čím jde proti proudu? V jeho rodném Rusku homosexualita není vnímána dobře. Není to tak dávno, co tam byl zaveden „zákon na ochranu dětí“, který zakazuje propagaci jiných než heterosexuálních vztahů.

Mohla bych uvést tisíc důvodů, proč jsem si vybrala tohle téma, mohla bych mluvit o homosexuálních kamarádech, o lidských právech, demokracii, o zkušenostech mých známých s Ruskem. A všechno by to byla pravda, ale můj hlavní motiv byla zvědavost. Jaké to pro něj bylo, vyrůstat v zemi, kde jsou vztahy stejného pohlaví tabu? Kde v roce 2012 zakázali konání pochodu na podporu homosexuálům Moscow pride, a to pro jistotu na celých příštích 100 let?

Od začátku jsem přemýšlela, že to nebude jen tak, chtít po neznámém člověku, aby mi vykládal podrobnosti ze svého osobního života. Michail sice s rozhovorem souhlasil, ale bála jsem se, že se mu o tom nebude mluvit snadno. A to ne proto, že je gay. Sexualita je věc, o které se bavíte obvykle jenom s blízkými, a ti u toho většinou nemají před sebou diktafon a nedělají si poznámky.

Takže mě vůbec nenapadlo, že ten, kdo bude mít problém o něčem mluvit, nebude on. Celých dvacet minut jsem se vydržela ptát na rozdíly mezi Ruskem a Českem, jak se sem dostal a co se mu tu líbí, než jsem se konečně odhodlala přejít k otázkám týkajícím se jeho orientace. Zeptat se reálného člověka už bylo trochu jiné, než o něčem jenom přemýšlet. Ale pak, když jsem se zeptala, se ukázalo, že ho moje vyptávání neuvádí do rozpaků, a že doopravdy o svých zkušenostech mluvit chce. Více se dočtete tuto sobotu na Munimedia.

Co si počít, když dostanete za úkol napsat o někom, kdo jde proti proudu? Myšlenky několika z nás, tedy studentů přispívajících do projektu Lidé proti proudu, směřovaly stejným směrem: psát o někom, kdo se angažuje za dobrou věc.

Výsledkem je, že Vám v rozhovoru na munimedia.cz představuji Hanu Chalupskou, ženu, která se spolu s kolegyněmi rozhodla obyvatele moravské metropole přesvědčit, že mají problém s tím, co každý den dýchají. Protože ovzduší v Brně nabízí poměrně zajímavý koktejl látek, které bychom zrovna dýchat nemuseli, tedy alespoň ne v takovém množství. Jenže se o tom, na rozdíl od Ostravska a jiných silně znečištěných míst u nás, raději dosud nemluvilo.

„Problém s kvalitou ovzduší je hodně složitý, protože není vidět,“ komentuje převažující nezájem Hana Chalupská. „V Česku se nezvedá hladina moří, netají ledovce a nevysychají studny. Takže to v Česku nepochopíme, dokud to vidět opravdu nebude.“ Přitom sama dodává, že ani pro ni to dlouho nebylo velké téma. „Mě samotnou to začalo štvát, až když se mi narodilo dítě. I předtím jsme věděli, že je kvalita ovzduší špatná, ale tohle byl pro mě i kolegyně poslední impuls.“ Proto tvoří iniciativu Dejchej Brno skupina maminek s malými dětmi.

Na její slova o tom, že znečištění není vidět (až na dny, kdy jsou venku opravdu špatné rozptylové podmínky), jsem si vzpomněla pár dní po rozhovoru. Venku panovala inverze, čtyřproudá výpadovka na Vídeň byla přecpaná auty, vzduch zrovna nevoněl… a byl namodralý. Tak už je to i vidět, pomyslela jsem si. Až o pár dní později mi došlo, že jsem údajně modrý vzduch pozorovala přes modře tónovaná okna, což poněkud trochu zmírnilo moji panickou reakci. Naordinovat ale všem takový šok, a individuální doprava ve městě klesne o desítky procent.

Nejčastěji jsme se potkávali v hospodě, v klubu na koncertě, při divadelních představeních. Rozhovor jsme domluvili jednoduchým: "V tolik a v tolik, zajdem na pivo a natočíme to." Chystám mikrofon, objednávám si pivo, on si objednává vodu s citronem.

Třicetiletý Jan Bařinka je pro většinu svých známých svérázným bohémem, umělcem, intelektuálem. Jednou se rozhodl, že začne běhat. Z člověka s téměř nulovými zkušenostmi se sportem se stal běžec, který postupem času velmi zásadně změnil svůj životní styl. Rozhodně nepřestal chodit za zábavou, dal však svému životu nový řád.

O své motivaci a běžeckých začátcích mluví otevřeně a rád. Chce se totiž podělit o to, co mu bez jakýchkoliv pochyb udalo nový směr. Více můžete vidět, poslechnout si a dočíst se na http://www.munimedia.cz/prispevek/jan-barinka-beh-je-pro-me-bezpecnou-drogou-8268/.

“Proboha, Marťo, ty víš, jak nesnáším focení, a teď se mnou chceš natáčet rozhovor?” Mika znám už pěknou řádku let, takže vím, že opravdu je stydlivý a uzavřený. Zároveň je taky jedním z nejzajímavějších lidí, které jsem kdy potkala, a to nejen kvůli jeho netradičnímu životnímu stylu.

Mike Grain je můj blízký kamarád, počítačový génuis, otec pětiletého syna a Angličan, který trvale žije v Brně. Kvůli své české manželce se rozhodl od základů změnit svůj život, a začít nanovo v zemi, o které nic nevěděl.

Jake se tu žije člověku, který nemluví česky? Jak řeší práci? Co má na České republice rád, a co si myslí o české povaze?

Sešli jsme se pár dní po Novém roce a Mike mi na kameru pověděl to, o čem jsme se spolu bavili už mockrát. Teď se o svoje myšlenky podělí i s vámi.

http://www.munimedia.cz/prispevek/mike-grain-anglicky-caj-mi-nechybi-ceske-pivo-mam-radsi-8269/

Mým dnešním cílem je navnadit čtenářovu pozornost k článku o člověku, který vybočuje z nejasně definovaných pravidel „normality“. Chová se protiproudně.

Čím víc jsem přemýšlela nad výběrem svého hrdiny, tím víc jsem se utvrzovala v závěru, že nemusím nikoho složitě hledat. Každý člověk je svým způsobem jedinečný. Stačí jen umět naslouchat příběhům z metra, tramvají, vlaků, nebo taky přímo rodinných příslušníků. Vlastně bych mohla psát o sobě. Znáte někoho, kdo ve dvě ráno vstává, aby sledoval tenisový zápas Kvitové, Berdycha, Šafářové a spol. (proč v té Austrálii není „normální čas“)? Slyšeli jste o někom, kdo dobrovolně odjel na vlastní náklady pomáhat na olympiádu v Londýně, vzal si na to tři týdny dovolenou, bydlel u cizích lidí a rozdával tam pivní žetony zákazníkům cestovní kanceláře? Uvedla jsem jen dvě z velké hromady jinakostí, které si s sebou v putování tímto světem nesu.

Vsadila bych se, že vy, kdo právě čtete tato slova, máte svoje unikátní historky, svoji životní filozofii, svoji protiproudnost.

Třináct tisíc. Cifra, pod kterou se dá představit ledacos. Může to být počet aut, která za půl hodiny projedou pod okny domů frekventované Legerovy ulice v Praze. Tolik rohlíků týdně může projít pod rukama prodavačky pracující v pekařství. Třináct tisíc korun měsíčně může přistát na účtu většiny českých důchodců. A co třeba najezdit na kolečkových bruslích třináct tisíc kilometrů za rok? Znám databázového programátora, Ladislava Soldána, který uvedenou metu vloni zdolal. Co ho k tomu přimělo? Jaký je jeho měsíční rekord? Jakou má spotřebu koleček? Povím vám vše v tomto článku.

O Nás

Buď v obraze

Oblíbené příspěvky