Po zadání úkolu byl můj největší problém jako vždy výběr tématu. O čem mám psát? Kdo je to člověk proti proudu?

Cestou do práce (přivydělávám si jako uvaděčka v Janáčkově divadle) jsem nad těmito otázkami usilovně přemýšlela. U vrátnice se potkám s paní Kobylkovou a v tom mě to napadne. Vždyť paní Mirka studuje univerzitu třetího věku, ráda o ní vypráví. Zbývá jen přesvědčit mou oběť, aby souhlasila s rozhovorem.

Mám štěstí, paní Kobylková totiž v mládí také toužila být novinářkou. Dohodneme se, že příště přijdu i s diktafonem, a pustíme se do práce. Mezitím se spojím s koordinátory univerzity třetího věku na Masarykově univerzitě. Vše je domluveno a já se jdu následující týden připojit ke skupince babiček a dědečků. Paradoxně svůj volný čas budu trávit na přednášce.

Když přijdu do auly, kde se koná výuka, jsem velmi překvapená. Ze „skupinky“ seniorů se vyklubala posluchárna asi o 200 místech k sezení, z čehož ani jedna židle nezůstala volná. Takovou účast jsem nečekala.

Jsem zvyklá na trochu jiné přednášky. Vypadají asi tak, že všichni přijdou, vlastně pardon, téměř nikdo nepřijde. Polovina z těch, kdo se dostaví, automaticky po dosednutí zapíná facebook, druhá polovina celou dobu usrkává z kelímku kávu a alespoň dělá, že poslouchá. Jsou i tací, kteří vytáhnou tužku a papír a dělají si poznámky, ale ostatní na ně pohlíží jako na šprty. Železným pravidlem také zůstává, že několik jedinců na hodině ani nevydrží do konce.

Zatímco my mladí, máme často pocit, že si přednášky chodíme jenom odsedět, studenti univerzity třetího věku jsou zapálení do všeho. Zajímají se, diskutují s vyučujícím, zkrátka jsou aktivní asi jako malé dítě při vymýšlení neplech. Připadám si jako v jiném světě. Je zajímavé sledovat, jak se pohled na studium s věkem mění. Ostatně povídala jsem si na toto téma i s paní Mirkou.

„Dříve jsem nechodila do školy ráda, táhly mě tam akorát ty lumpárny. Na základní škole jsem nebyla úplně nejvzornější žáček, v každém průšvihu jsem byla namočená. Střední škola mě taky moc nebavila a na vysokou jsem nemohla. To bylo moje největší životní prohra, tak jsem si to aspoň teď ve stáří takhle kompenzovala,“ vzpomíná paní Kobylková.

O příběhu čtyřnásobné babičky, jejímž koníčkem se v důchodu stalo vzdělávání, si můžete přečíst příští týden na munimedia.