Každý si z dětství pamatuje školní výlety a na mnohé z nich rád vzpomíná. My jsme se vypravily PROTI PROUDU času a uspořádaly si tuto výsadu základních a středních škol i v univerzitním prostředí. Domluvily jsme si exkurzi v pražské redakci Mladé fronty Dnes s šéfeditorem tohoto celostátního deníku Bohoušem Špačkem. Bohužel se k nám Pražandám nepřidal nikdo z brněnských spolužáků a ochudil se jak o vědomosti, tak o návštěvu předvánoční Prahy.

S Bohoušem Špačkem jsme se potkaly ve škole. Jeden z vyučujících ho přivedl, aby nám zpestřil výuku přednáškou o tom, jak se tvoří obsah novin, co rozhoduje o výběru textů a o jejich řazení na jednotlivé strany. Při přednáškách se obvykle čas vleče, tahle však byla u konce ještě dřív, než začala. V učebně už netrpělivě čekala další přednášející, ale my studenti měli stále spoustu nezodpovězených otázek. Bohouš nám nabídl, ať ho navštívíme v redakci, že nám ukáže, jak to v novinách doopravdy chodí. 

Za týden stojíme v recepci Mediacentra Anděl, kde redakce MfD sídlí. Bohouš nás zavedl na své pracoviště. Teda své. Vlastně na pracoviště všech pracovníků MfD, kteří se podílí na vzniku tištěné i on-line verze. „Tady sedí fotoeditor, tohle jsou lidi z magazínů, támhle onlinisti,“ seznamuje nás Bohouš se zasedacím pořádkem. 

Z toho obrovského prostoru mě jímá hrůza. Moderně se tomuto obrovskému prostoru, kde sedí všichni pracovníci pohromadě, říká open space. Moc nechápu jeho význam. Ale zkušení manažeři by nám jistě zdůvodnili, proč tomu tak je, když mají téměř všichni kvůli potřebě soustředit se na uších sluchátka. 

Zrovna se pracuje na úterním vydání deníku, uzávěrka se blíží. Dozvěděly jsme se například, že čas uzávěrky se liší podle toho, do kterého kraje jsou noviny určeny. Například pro jihočeskou verzi už je uzávěrka v osm hodin, pro pražskou však až kolem jedenácté v noci. Jihočeská verze se musí vytisknout dříve, aby se ke čtenářům dostala včas. Rozvézt noviny po Praze je rychlejší. Kvůli tomu se může stát, že obsah těchto deníků není úplně totožný. „Pražští čtenáři mohou mít aktuálnější informace. Není to spravedlivé, ale bohužel to neovlivníme,“ vysvětluje nám tuto situaci šéfeditor. Ukazuje nám také rozdíl mezi krajskými vydáními v době, kdy naše území zasáhla ledovka. Text na titulních stranách byl stejný, ale fotografie byly použité vždy z konkrétního kraje. Těchto odlišností si čtenář nemá šanci všimnout, pochybuji, že by si ve stejný den koupil stejný deník v různých krajích. Ale z marketingového hlediska je to určitě dobrý nápad. Zajímaly by obyvatele Zlína zamrzlé tramvaje v Plzni? Místní fotografie určitě přitáhne čtenáře více.

Bavíme se o výběru textů na titulní stranu. Za námi stojí nenápadný muž. Kdyby nepromluvil, ani bych si ho nevšimla. „Tohle je Jarda Plesl,“ představuje nám Bohouš šéfredaktora deníku, který nedávno ve funkci vystřídal Sabinu Slonkovou. Neustále mě překvapuje, že jsou u nás místa šéfredaktorů obsazována mladými lidmi. Očekávala bych, že šéfredaktorem bude zkušený člověk, který se v médiích už dlouho pohybuje, ... takže nejspíš muž nad padesát?.... Ale těší mě, že to tak není. Zkušenosti neznamenají vždy vysoký věk. 

            „A mohly bychom se taky podívat na práci onlinistů?“ ptám se zvědavě našeho průvodce. Chtěla bych se podívat na jejich práci. O psaní textů do tištěných verzí novin a časopisů už představu mám, ale jak se tvoří on-line verze, to jsem ještě neviděla a ani si to neumím představit. „Tak to vám bohužel nesplním. Oni jsou takoví jiní. Jsou neradi, když je někdo vyrušuje. Musejí se strašně soustředit, aby jim nic neuniklo,“ vysvětluje nám jejich práci Bohouš.

            Celou dobu návštěvy této redakce se cítím nějak nesvá. Nezdá se mi, že by tu byl nějaký frmol. Lidé sedí za svými počítači, telefonují, konzultují svou práci s kolegy. Zdánlivě běžná kancelářská práce. Ale něco je tu přece jen jiné. Všude kolem tu tečou informace. Vždyť právě tady se rozhoduje o tom, co si druhý den v novinách přečte kolem osmi stovek tisíc čtenářů.

Naše exkurze skončila stejně rychle, jako uběhlo naše první setkání s Bohoušem Špačkem při přednášce ve škole. Nasedáme do přeplněného metra. V šest odpoledne v adventním spěchu je to skoro sebevražda. Nacpané emhádéčko mají v každém městě. V metru je však pocit stísněnosti umocněn vědomím, že vám někde nad hlavou teče Vltava a další pražské kanály. Ale je potřeba zůstat v klidu a nezpanikařit ani v zastávce Hloubětín − Černý most se blíží. Stejně jako se nám blíží konec studia, ve kterém, doufám, zužitkujeme nové informace z dnešního „exkurzovýletu“. A když přece jen ne? Tak jsme strávily padesát minut v příjemné společnosti, a to nikdy není k zahození. (smích)

Jana Fabiánová, Marie Černíčková