Bez koleček se ani nehne

/
0 Komentáře
Mým dnešním cílem je navnadit čtenářovu pozornost k článku o člověku, který vybočuje z nejasně definovaných pravidel „normality“. Chová se protiproudně.

Čím víc jsem přemýšlela nad výběrem svého hrdiny, tím víc jsem se utvrzovala v závěru, že nemusím nikoho složitě hledat. Každý člověk je svým způsobem jedinečný. Stačí jen umět naslouchat příběhům z metra, tramvají, vlaků, nebo taky přímo rodinných příslušníků. Vlastně bych mohla psát o sobě. Znáte někoho, kdo ve dvě ráno vstává, aby sledoval tenisový zápas Kvitové, Berdycha, Šafářové a spol. (proč v té Austrálii není „normální čas“)? Slyšeli jste o někom, kdo dobrovolně odjel na vlastní náklady pomáhat na olympiádu v Londýně, vzal si na to tři týdny dovolenou, bydlel u cizích lidí a rozdával tam pivní žetony zákazníkům cestovní kanceláře? Uvedla jsem jen dvě z velké hromady jinakostí, které si s sebou v putování tímto světem nesu.

Vsadila bych se, že vy, kdo právě čtete tato slova, máte svoje unikátní historky, svoji životní filozofii, svoji protiproudnost.

Třináct tisíc. Cifra, pod kterou se dá představit ledacos. Může to být počet aut, která za půl hodiny projedou pod okny domů frekventované Legerovy ulice v Praze. Tolik rohlíků týdně může projít pod rukama prodavačky pracující v pekařství. Třináct tisíc korun měsíčně může přistát na účtu většiny českých důchodců. A co třeba najezdit na kolečkových bruslích třináct tisíc kilometrů za rok? Znám databázového programátora, Ladislava Soldána, který uvedenou metu vloni zdolal. Co ho k tomu přimělo? Jaký je jeho měsíční rekord? Jakou má spotřebu koleček? Povím vám vše v tomto článku.






Podobné příspěvky

Powered by Blogger.