Proti Proudu

Lidé se touží odlišit, vyčnívat, vybočit z řady. Potřebují se cítit výjimeční. Provozují nevšední koníčky nebo například cestují do zemí, do kterých ostatní necestují.

Jedním ze způsobů jak vypadat jinak nebo jak vyjádřit názor může být tetování. Nemusí se nutně jednat o obrovské tetování přes celé tělo hodné japonského šéfa jakuzy, které ve společnosti bez problému skryje pod perfektně padnoucí oblek. Může jít o drobnou vzpomínku, důležité datum nebo jen miniaturní ozdobu za uchem. Již v minulosti si námořníci vozili domů památky ze svých zastávek - probodnuté srdce z New Yorku, draka plazícího se z moře ze Singapuru nebo na první pohled nesmyslně vypadající vzory kolem kotníku z některého z Polynéských ostrovů. Všeobecně mají lidé potřebu si události zaznamenávat. Proč by jinak fotili narozeniny svých dětí, natáčeli na videokameru sportovní úspěchy nebo důležité myšlenky zapsali do tajného deníku.

Proč tedy neuchovat vzpomínku někam, kde zůstane vždy s námi. Kde nám bude připomínat, to krásné i to bolestné...

Díky tatérce z brněnského tetovacího salonu Tattoo Dragoon Anetě Hruškové, jsem se mohla přímo zúčastnit několika příprav i samotného průběhu tetování. Díky ní jsem na něj mohla nahlédnout i z toho krásného uměleckého hlediska a utvrdila jsem se v tom, jak je důležité vybrat si správný a hlavně pro tetovaného důležitý motiv a zvolit správné umístění.

Jak probíhá takové tetování?

Co se v současné době nejčastěji tetuje?

Jaká je jeho historie?

Na tyto otázky se odpovídám zde.

Když se řekne Čína, napadne asi většinu Evropanů stát plný lidí malých vzrůstem s šikmýma očima, v Čechách si hodně lidí jako první vybaví čínské jídlo a mě jako první napadne panda.

Pro Evu Xu to bylo podobné, dnes je ovšem všechno jinak, v říjnu loňského roku se za Číňana provdala, po dlouhých osmi letech vztahu. I když definice jejich vztahu by byla obtížná, neviděli se několikrát do týdne, ale ještě nedávno jen několikrát do roka a to jen proto, že se před šesti lety její teď už manžel přestěhoval za studiem a prací do Francie, nebýt tomu tak, dalo by se říct, že se viděli prostě jen párkrát.

Kdo čeká romantický příběh, dočká se, ovšem hlavní náplní článku je problematika sňatků s cizinci. Papírování je kolem toho složitější, než když uzavíráte úvěrovou smlouvu s bankou. A čím méně mezinárodních smluv má Česká republika uzavřeno s daným státem, ze kterého druhý snoubenec pochází, tím více papírů se vyžaduje.

O tom všem jsem si povídala s Evou Xu, která ještě v říjnu nosila příjmení Karásková a vznikl z toho poměrně zajímavý příběh, který by si měl přečíst každý, kdo se plánuje přiženit či přivdat do zahraničí nebo naopak chce si v České republice vzít cizince.

Čerstvě vdaná paní je teď sice na roztrhání, nově vzniklé manželské povinnosti, k tomu se blížící státnice na Masarykově univerzitě a zároveň na dveře klepající pololetí na střední škole, na které učí, ovšem čas si udělala, aby mi o tom všem mohla popovídat.

Kdo chce vědět, jak to všechno bylo, protože už všichni víme, že to má šťastný konec, přečtěte si již tento týden článek na www.munimedia.cz.

Návštěva raw restaurace ,,My Raw Café" byla moji první návštěvou tohoto typu v životě. Můj jídelníček se explicitně nevyhýbá ničemu a tak jsem si myslela, že syrová strava, jak raw food samy vitariáni nazývají, bude znamenat jistá omezení v chuti a požitku z jídla. Přiznám se, že jsem tam šla s předsudkem. Opak byl ale pravdou.

Díky vitariánce Ester Budinské jsem měla možnost nahlédnout do kuchyně, podívat se na suroviny, které tato kuchyně využívá, a dokonce jsem si s kuchařem připravila jeden recept. Nabídka pokrmu byla velmi široká a pestrá. Strávníci raw food přemýšlí o tom co chtějí konzumovat nejen z hlediska chuti, ale i z hlediska zdravé výživy. Tyto dvě věci se ale nutně nemusí vylučovat. Všechny ochutnané pokrmy byly moc dobré a zajímavé. Kombinace chutí a surovin, které by mě nikdy nenapadly. Zaujala mě mangovo-papriková omáčka na mrkvové špagety, která se připravovala rozmixováním červené papriky a manga. Chuť mě mile překvapila.

Byla to pro mě osvěžující zkušenost po stálých stravovacích stereotypech. V restauraci nechyběly ani dezerty, krásně nazdobené dortíky, které by z fleku mohly konkurovat těm, co známe z klasických restaurací. V restauraci vládla příjemná atmosféra, design celého podniku doplňoval dokonale vytvořenou filozofii života, která se opírá o tři hlavní věci a to je radost, chuť a zdraví. V dnešní době mi toto místo přišlo jako oáza klidu a harmonie.

Začala jsem si klást otázku: ,,Proč jíst ve spěchu něco, co ani přesně nevíme co je?“ Při jídle chci zapojovat všechny smysly. Chci vidět a kochat se z toho, co mám na talíři. Chci cítit vůni čerstvých surovin, ze kterých se pokrm připravoval, chci znát, co jím a co všechno pokrm obsahuje.

Foto: MyRaw Café

Vřele doporučuji návštěvu raw restaurace všem milovníkům života a nových výzev. Proč si na talíř nepřidat kapku kreativity a inovace?

Rozhovor s Ester Budinskou a seznam restaurací v České Republice najdete zde: http://munimedia.cz/prispevek/ziva-ester-budinska-8274/

Každý novinář či student žurnalistiky to jistě zná- dostanete úkol jehož zadání je ve smyslu "najdi něco zajímavého a napiš o tom". Jediná podmínka byla sjednotit téma s myšlenkou tohoto blogu - tedy aby se jednalo o člověka, který jde nějakým způsobem proti proudu. Po krátkém přemýšlení jsem si vzpomněl na loňský ples Strany zelených, kterého jsem se zúčastnil a kde organizátoři připravili půlnoční překvapení - pole dance show. K mému překvapení ( a většiny mého okolí) se po chvíli k dvěma vystupujícím slečnám přidal i muž, který předvedl svojí sestavu.

Foto: pole dance studio Citadela Mefisto

Po ujasnění tématu bylo tedy mým dalším krokem sehnat ochotného respondenta. To bylo jednodušší než jsem očekával - dostal jsem doporučení na majitelku poledance studia, která mi takové setkání zařídila s Martinem Plevou, mladým člověk mnoha zájmů, který, někdy i s pobavením nad mými otázkami, trpělivě odpovídal na mé dotazy.
Zajímá Vás jaký je hlavní rozdíl mezi mužským a dámským pole dance? Co se mu na pole dance líbí? Nebo jak reaguje okolí, když se dozví, že "tancuje u tyče"? Toto a mnohé jiné se brzy dočtete na stránkách Munimedia.

Po zadání úkolu byl můj největší problém jako vždy výběr tématu. O čem mám psát? Kdo je to člověk proti proudu?

Cestou do práce (přivydělávám si jako uvaděčka v Janáčkově divadle) jsem nad těmito otázkami usilovně přemýšlela. U vrátnice se potkám s paní Kobylkovou a v tom mě to napadne. Vždyť paní Mirka studuje univerzitu třetího věku, ráda o ní vypráví. Zbývá jen přesvědčit mou oběť, aby souhlasila s rozhovorem.

Mám štěstí, paní Kobylková totiž v mládí také toužila být novinářkou. Dohodneme se, že příště přijdu i s diktafonem, a pustíme se do práce. Mezitím se spojím s koordinátory univerzity třetího věku na Masarykově univerzitě. Vše je domluveno a já se jdu následující týden připojit ke skupince babiček a dědečků. Paradoxně svůj volný čas budu trávit na přednášce.

Když přijdu do auly, kde se koná výuka, jsem velmi překvapená. Ze „skupinky“ seniorů se vyklubala posluchárna asi o 200 místech k sezení, z čehož ani jedna židle nezůstala volná. Takovou účast jsem nečekala.

Jsem zvyklá na trochu jiné přednášky. Vypadají asi tak, že všichni přijdou, vlastně pardon, téměř nikdo nepřijde. Polovina z těch, kdo se dostaví, automaticky po dosednutí zapíná facebook, druhá polovina celou dobu usrkává z kelímku kávu a alespoň dělá, že poslouchá. Jsou i tací, kteří vytáhnou tužku a papír a dělají si poznámky, ale ostatní na ně pohlíží jako na šprty. Železným pravidlem také zůstává, že několik jedinců na hodině ani nevydrží do konce.

Zatímco my mladí, máme často pocit, že si přednášky chodíme jenom odsedět, studenti univerzity třetího věku jsou zapálení do všeho. Zajímají se, diskutují s vyučujícím, zkrátka jsou aktivní asi jako malé dítě při vymýšlení neplech. Připadám si jako v jiném světě. Je zajímavé sledovat, jak se pohled na studium s věkem mění. Ostatně povídala jsem si na toto téma i s paní Mirkou.

„Dříve jsem nechodila do školy ráda, táhly mě tam akorát ty lumpárny. Na základní škole jsem nebyla úplně nejvzornější žáček, v každém průšvihu jsem byla namočená. Střední škola mě taky moc nebavila a na vysokou jsem nemohla. To bylo moje největší životní prohra, tak jsem si to aspoň teď ve stáří takhle kompenzovala,“ vzpomíná paní Kobylková.

O příběhu čtyřnásobné babičky, jejímž koníčkem se v důchodu stalo vzdělávání, si můžete přečíst příští týden na munimedia.

Devět z deseti seniorů u nás si přeje strávit poslední chvíle života v rodinném prostředí. Většina z nich však takové štěstí nemá. Devět z deseti jich totiž umírá v různých ústavech. Důvodem je nedostatek času členů nejbližší rodiny, zejména však nízká informovanost o alternativách.

Kvůli rozhovoru o životě v seniorské vesničce jsem jel navštívit paní Danu Paulusovou. Je jí přes osmdesát, žije sama a téměř nemůže chodit. V telefonu zněl její hlas značně nedůvěřivě a nepříliš radostně. Cestou k ní se ve mně mísily pocity nejistoty a obav. "Prosím vás, kde jste? Už jsem měla strach, jestli se vám cestou něco nestalo," přivítala mě však vřele, jako by ji přijel navštívit její vnuk. Následovala hodina plná smíchu, černého humoru a vyprávění o tom, proč poslední sen zůstane navždy nesplněn.

O nesnázích, které jí život připravil, o životě v seniorské vesničce v srdci Pálavy, který nepřinesl idylické stáří a o tom, že ani po osmdesátce není všem dnům konec si přečtěte ve středu na stránkách munimedia.cz

Většina lidí má Alpy spojené se sněhem, se zimou a s lyžemi. Existují ale i výjimky. Jednou z nich je i Tomáš Dostál. Do Alp totiž primárně nejezdí, aby lyžoval na jejich svazích, ale aby zdolával jejich vrcholy. A čím je hora vyšší a náročnější na výstup, tím má ze zdolaného vrcholu lepší pocit.

Když jsem Tomáše Dostála oslovila, zda by se mnou udělal rozhovor pro projekt Lidé proti proudu, nechápal proč. Proč jsem si vybrala právě jeho. Když mi ale na mapě začal ukazovat hory, na kterých byl, věděla jsem, že jsem si vybrala dobře.

V sérii rozhovorů pro projekt Lidé proti proudu mi Tomáš Dostál líčil své zážitky z horských expedic. Bavili jsme se o vysokohorských výstupech, o osmnácti zdolaných čtyřtisícovkách, ale třeba i o chybách, kterých se na horách s kamarády při výstupech dopustili.

Celý rozhovor i s fotografiemi a interaktivní mapou si můžete přečíst na stránkách munimédia.cz - konkrétně zde.

O Nás

Buď v obraze

Oblíbené příspěvky