Při debatě o tématu našich příspěvků a tohoto blogu někdo navrhl, abychom psali o lidech, kteří jdou proti proudu. V duchu jsem se musela usmát, protože mi na mysli vytanulo hned několik lidí, kteří vybočují z řady a kteří mi jsou blízcí. Všichni mají jedno společné - motocyklové závody.
Je to moje velká láska a trochu taková skrytá identita. Něco jako ve dne studentka práv (a žurnalistiky, pochopitelně), v noci milovnice závodů. Nebo alespoň takové se mi zdají reakce některých lidí, když se o mém koníčku dozví. Už jsem o tom napsala hodně, snad i více než je zdrávo, a tak jsem si myslela, že to bude výhoda a hotovo raz dva. Ale omyl.
Jde o sport, který je mimořádně náročný, ač se to na první pohled nemusí zdát. Fyzicky, psychicky, finančně. A lidi, kteří se tomu věnují, bezmezně obdivuji. Ti, co nikdy na závodech nebyli, neví, kolik dřiny, peněz, zklamání a zranění stojí za pár koly rychlé jízdy. A tak bych to chtěla všem ukázat, napsat úplně o všem, o každém. Všechno co jsem zažila, slyšela, viděla. Co se stalo, co se mohlo stát a co se stát nemělo. Aby všichni pochopili, že závodníci jsou úžasní lidé, oddaní svému sportu. Aby všichni pochopili, kolik obětování, týmové práce a odhodlání je potřeba, aby člověk vůbec mohl na motorku sednout. Ze stovek jezdců po celém světě ale společnost vidí jen pár těch, kteří se jednou za čas mihnou v televizi. Když se řekne motocyklové závody, všem vytane na mysli tohle. Závodník na pódiu, šampaňské, spousta sponzorů, spousta peněz. Realita je bohužel pro drtivou většinu českých závodníků vzdálená na tisíc světelných let.
A právě to mě na tom oslnilo. Točí se tam obrovské peníze, ale spíš než do kapes sportovců tečou opačným směrem - sami si platí za to, aby mohli dělat, co je baví. Mohli by jet na luxusní dovolenou, postavit krásný dům nebo ve velkém investovat do akcií, ale místo toho koupí pneumatiky, benzin, kapoty, brzdové destičky.
Jsou to "srdcaři". Jdou proti proudu. Dělají to, co je baví, přestože se na ně spousta lidí dívá skrz prsty. Dělají to, co je baví, přestože ví, že do to podium v televizi se dostane jen jeden ze sta. A stejně to bude pravděpodobně Španěl nebo Ital. Dělají to, co je baví, přestože jedou tváří v tvář zranění nebo snad smrti. Blázni, říkáte si? Za vlastní obrovské peníze riskují životy?
Měla jsem tu výhodu, že jsem nemusela složitě hledat zdroje a shánět informace. Mám je přímo pod nosem a žiju mezi nimi. O to těžší pro mě ale bylo odfiltrovat ty nepodstatné věci, protože z mého pohledu je pro pochopení tohoto světa podstatné vše. Nemusela jsem se snažit pochopit něco, co nechápu, jen proto, abych to mohla předat dál. Naopak jsem chtěla předat dál něco, co naprosto chápu. Chtěla jsem předat dál informaci, že jde o partu bláznů, ale krásných bláznů, od kterých bychom se všichni mohli učit o cílevědomosti, odvaze a oddanosti.
Jednoho takového blázna, jeho minulost, současnost i budoucnost, budete mít možnost poznat v článku na Munimedia už příští týden. Udělejte si obrázek sami a poznejte, proč jsou mojí skrytou identitou právě motocyklové závody.
Možná jsem radši měla psát o něčem jiném...