Proti Proudu: 2014

Téma závěrečného projektu známe již dlouhé měsíce. Já však na rozdíl od ostatních měla značný problém s hledáním vhodného tématu, které by spadalo do škatulky Lidé proti proudu. Na Facebooku jsem sledovala příspěvky spolužáků, kteří se chlubili svými respondenty, zajímavými tématy a nápady na články. Jen já pořád tápala v temnotách.

Každý si z dětství pamatuje školní výlety a na mnohé z nich rád vzpomíná. My jsme se vypravily PROTI PROUDU času a uspořádaly si tuto výsadu základních a středních škol i v univerzitním prostředí. Domluvily jsme si exkurzi v pražské redakci Mladé fronty Dnes s šéfeditorem tohoto celostátního deníku Bohoušem Špačkem. Bohužel se k nám Pražandám nepřidal nikdo z brněnských spolužáků a ochudil se jak o vědomosti, tak o návštěvu předvánoční Prahy.

S Bohoušem Špačkem jsme se potkaly ve škole. Jeden z vyučujících ho přivedl, aby nám zpestřil výuku přednáškou o tom, jak se tvoří obsah novin, co rozhoduje o výběru textů a o jejich řazení na jednotlivé strany. Při přednáškách se obvykle čas vleče, tahle však byla u konce ještě dřív, než začala. V učebně už netrpělivě čekala další přednášející, ale my studenti měli stále spoustu nezodpovězených otázek. Bohouš nám nabídl, ať ho navštívíme v redakci, že nám ukáže, jak to v novinách doopravdy chodí.

Za týden stojíme v recepci Mediacentra Anděl, kde redakce MfD sídlí. Bohouš nás zavedl na své pracoviště. Teda své. Vlastně na pracoviště všech pracovníků MfD, kteří se podílí na vzniku tištěné i on-line verze. „Tady sedí fotoeditor, tohle jsou lidi z magazínů, támhle onlinisti,“ seznamuje nás Bohouš se zasedacím pořádkem.

Z toho obrovského prostoru mě jímá hrůza. Moderně se tomuto obrovskému prostoru, kde sedí všichni pracovníci pohromadě, říká open space. Moc nechápu jeho význam. Ale zkušení manažeři by nám jistě zdůvodnili, proč tomu tak je, když mají téměř všichni kvůli potřebě soustředit se na uších sluchátka.

Zrovna se pracuje na úterním vydání deníku, uzávěrka se blíží. Dozvěděly jsme se například, že čas uzávěrky se liší podle toho, do kterého kraje jsou noviny určeny. Například pro jihočeskou verzi už je uzávěrka v osm hodin, pro pražskou však až kolem jedenácté v noci. Jihočeská verze se musí vytisknout dříve, aby se ke čtenářům dostala včas. Rozvézt noviny po Praze je rychlejší. Kvůli tomu se může stát, že obsah těchto deníků není úplně totožný. „Pražští čtenáři mohou mít aktuálnější informace. Není to spravedlivé, ale bohužel to neovlivníme,“ vysvětluje nám tuto situaci šéfeditor. Ukazuje nám také rozdíl mezi krajskými vydáními v době, kdy naše území zasáhla ledovka. Text na titulních stranách byl stejný, ale fotografie byly použité vždy z konkrétního kraje. Těchto odlišností si čtenář nemá šanci všimnout, pochybuji, že by si ve stejný den koupil stejný deník v různých krajích. Ale z marketingového hlediska je to určitě dobrý nápad. Zajímaly by obyvatele Zlína zamrzlé tramvaje v Plzni? Místní fotografie určitě přitáhne čtenáře více.

Bavíme se o výběru textů na titulní stranu. Za námi stojí nenápadný muž. Kdyby nepromluvil, ani bych si ho nevšimla. „Tohle je Jarda Plesl,“ představuje nám Bohouš šéfredaktora deníku, který nedávno ve funkci vystřídal Sabinu Slonkovou. Neustále mě překvapuje, že jsou u nás místa šéfredaktorů obsazována mladými lidmi. Očekávala bych, že šéfredaktorem bude zkušený člověk, který se v médiích už dlouho pohybuje, ... takže nejspíš muž nad padesát?.... Ale těší mě, že to tak není. Zkušenosti neznamenají vždy vysoký věk.

„A mohly bychom se taky podívat na práci onlinistů?“ ptám se zvědavě našeho průvodce. Chtěla bych se podívat na jejich práci. O psaní textů do tištěných verzí novin a časopisů už představu mám, ale jak se tvoří on-line verze, to jsem ještě neviděla a ani si to neumím představit. „Tak to vám bohužel nesplním. Oni jsou takoví jiní. Jsou neradi, když je někdo vyrušuje. Musejí se strašně soustředit, aby jim nic neuniklo,“ vysvětluje nám jejich práci Bohouš.

Celou dobu návštěvy této redakce se cítím nějak nesvá. Nezdá se mi, že by tu byl nějaký frmol. Lidé sedí za svými počítači, telefonují, konzultují svou práci s kolegy. Zdánlivě běžná kancelářská práce. Ale něco je tu přece jen jiné. Všude kolem tu tečou informace. Vždyť právě tady se rozhoduje o tom, co si druhý den v novinách přečte kolem osmi stovek tisíc čtenářů.

Naše exkurze skončila stejně rychle, jako uběhlo naše první setkání s Bohoušem Špačkem při přednášce ve škole. Nasedáme do přeplněného metra. V šest odpoledne v adventním spěchu je to skoro sebevražda. Nacpané emhádéčko mají v každém městě. V metru je však pocit stísněnosti umocněn vědomím, že vám někde nad hlavou teče Vltava a další pražské kanály. Ale je potřeba zůstat v klidu a nezpanikařit ani v zastávce Hloubětín − Černý most se blíží. Stejně jako se nám blíží konec studia, ve kterém, doufám, zužitkujeme nové informace z dnešního „exkurzovýletu“. A když přece jen ne? Tak jsme strávily padesát minut v příjemné společnosti, a to nikdy není k zahození. (smích)

Jana Fabiánová, Marie Černíčková

Už zase přichází ten čas, kdy je nesmírně důležité zírat z okna na první sněhové vločky nebo odběhnout k televizi a po sté sledovat, jak Kevin s řevem ubrání vánoční dům před neschopnými zloději. Už zase je nezbytně nutné odložit všechny školní povinnosti za účelem důkladného protřídění šperkovnice, protože „tyhle náušnice nemůžu najít roky!“.

Proč u mě největší prokrastinační období přichází přesně v momentě, kdy je potřeba dosáhnout nejvyššího úsilí k snadnému projití u zkoušek, je mi záhadou. Letos ovšem nezávisí jen na možném opakování předmětu v dalším semestru, ale udělení či neudělení dostatečného počtu kreditů určí moji budoucnost na dalšího půl roku. Moje neschopnost k soustředění (což zní lépe než moje lenost a laxnost) mě totiž může připravit o vysněný zahraniční Erasmus.

Možný pětiměsíční výjezd do katalánské Valencie za účelem studia žurnalistiky, navíc propojený s tvůrčí bakalářskou prací, co víc si přát? Procestovat Španělsko a napsat pár reportáží z cest je přece ta nejzábavnější a nejjednodušší cesta k bakalářskému titulu. Jenže jak se přinutit k akademickému přemýšlení, když mi v hlavě zní jen šumění moře a zvuky flamenca?

Vidina tance ve španělských rytmech, poléhávání na pláži, ochutnávání tapas a paelly, nekonečné obcházení obchůdků s příznivějšími cenami než u nás… a plánování bakalářské práce je ztraceno ve snovém slunečním oparu. Že by na mě španělská uvolněnost dolehla již tady, ve zmrzlém a vystresovaném Česku? Vypracovaný projekt v nedohlednu, ale nákresy outfitů pro večerní procházky podél moře se mi už nevlezou do sešitu.

Jedna bakalářka za mnou, druhá přede mnou. Sliby a předsevzetí, že teď budu vše dělat s větší pohodou a ne v časovém presu, se zdály být přehnané už při jejich vyřčení. Jenže ono to pak nikdy není tak černé, jak to vypadá. Jsme třeťáci, mazáci, vždycky nám to vyšlo, tak proč ne teď? Stačí jen trošku „máknout“… jen co dožehlím to prádlo, protože to teď opravdu nepočká. Školu vyřeším hned potom….

Mañana, mañana….

K třetímu ročníku neodmyslitelně patří tvorba bakalářské práce. Bez jejího dokončení a následného obhájení budou i ty nejlepší výsledky u závěrečných zkoušek prd platné. Víte o tom už od prváku, ale kdo by na ní pracoval dřív než opravdu musí, že? V září však uhodilo. Požadavek na úspěšné absolvování povinného semináře na psaní bakalářské práce zněl jasně - vypracovat projekt bakalářské práce. Možná právě tento fakt způsobil, že od té doby naše řady zase trochu prořídly. Komu by se taky chtělo psát několik desítek stran v odborném stylu, shánět si a pročítat odborné publikace, oslovovat mediální organizace s žádostí o záštitu nad akademickou prací? Jenže pravidla jsou stanovená a je jen na nás, co z nich vytěžíme. Jakože ono se to dá, když se trochu chce.

Bakalářku můžete psát na téma, které je vám blízké, a transformovat tak "nutné zlo" v činnost, která vás bude neskonale bavit. Tak jsem k tomu přistoupila já. Mám už totiž za sebou zkušenost s psaním diplomové práce na téma Finanční analýza podniku XY a rozhodla jsem se, že tentokrát tuto část studií pojmu zcela jinak. Ne, že bych to před těmi deseti lety nějak odbyla! Nechtěla jsem si jen tehdy příliš komplikovat poslední studijní semestr. S o to větším odhodláním se chci opřít do této práce. Chci do toho dát kus sebe. Proto jsem si taky zvolila tvůrčí bakalářskou práci. Zkoumání nových žurnalistických postupů nechám jiným, fundovanějším kolegům. Namísto toho bych chtěla zjistit na základě rozhovorů s pěti různě propojenými osobnostmi se sportovní discíplínou zvanou tenis, jak se dá dostat na vrchol. Jména jako Kvitová, Berdych, Šafářová či Štěpánek netřeba více rozvádět. V posledních několika letech získali pro Českou republiku několik významných tenisových trofejí, jsou uznávaní i ve světě. Ale co všechno stojí za jejich úspěchy? Proč právě jim se podařilo zařadit se mezi elitu a jiným českým talentům nikoliv? Jaké jsou faktory cesty na tenisový vrchol? Své respondenty jsem roztřídila do pěti kategorií:

bývalá tenisová legenda,
současný elitní český tenista/tenistka,
tenista/tenistka usilující o skok do nejvyšších pater,
rodič juniorského hráče,
hráč, který se na vrchol nikdy nedostal.

Zdá se vám to jako skvělý nápad? Mně taky. Jenže! Věc má svůj háček. Ono jich bude určitě víc, ale prozatím nejvýznamnější komplikací se pro mě stal fakt, že tvůrčí práce se nepíše pro autora, ale pro čtenáře novin/magazínu. Divné, že? :) Co si pod tím představit? Musíte si zajistit periodikum, kde by byli ochotni články otisknout, což předpokládá, že i stylově musíte respektovat pravidla redakce daného média. Mně se takové médium podařilo najít relativně snadno - dvouměsíčník Tennis Arena si dlouhodobě předplácím, oslovila jsem člena redakce a ten ihned souhlasil. Nezaručil mi, že rozhovory v reálu odpublikují, to však naštěstí není katederní podmínka. Ihned jsem svou vizi konzultovala s vedoucím práce a v zásadě proti návrhu nic neměl.

Začala jsem tedy pracovat na projektu práce. Téma, anotace, cíl, kontext, metody, to jsou jen zlomky celku, který neustále upravujete a zdokonalujete podle připomínek vedoucího práce. Nejdříve jsou zbarveny do výrazné červené, jste z toho celí špatní. Barvu začnete nenávidět. Zanedlouho však uznáváte, že červené texty mají něco do sebe. Jakmile se naladíte na stejnou notu, máte vyhráno - projekt vám vedoucí schválí a vy můžete rozpracovávat bakalářskou práci do detailů.

Chcete vědět, jak se dojednává rozhovor s Lucii Šafářovou? Sledujte tento blog.

Na počátku se nás ve vydýchané místnosti bez oken v utajené části budovy adresované na Joštova 10 tlačilo kolem šedesáti. Pokud byste tipovali, že nejvíce jsme byli zastoupeni ročníkem 1975 a starším, šeredně byste se spletli. Náš věkový průměr byl a stále je do 25. Vlastně ho už teď kazí jen dvě třicátnice (já jsem jednou z nich). Nebýt jich, zřejmě bychom zlomili rekord v nejmladším ročníku studujících kombinovaně žurnalistiku. Kdo ví, třeba se tak i stalo, po této statistice jsem totiž nepátrala.

V čase naše řady řádně prořídly. Dokonce i v tomto semestru se nejméně dvě kolegyně rozhodly ukončit své studijní zápolení. Největším překvapením byl nedávný odchod reportérky Českého rozhlasu Sever Gabriely Hauptvogelové. Dalo by se říct, že Gábina se postupně vyprofilovala za jednu z hlavních mluvčích - chvíle trapného ticha po položení zákeřných otázek našich vyučujících narušovala svými fundovanými odpověďmi. Co řekla, to mělo svou váhu, uznávali ji i přednášející. Proč dospěla právě ona, která učivo i zkoušky bez problémů zvládala, k takovému rozhodnutí, to ví jen ona sama. Pro nás byla a zůstane velkou inspirací. Hodně věcí znala z praxe. Uměla si najít téma, věděla, za kým jít, dokázala vystihnout podstatu problému. Podržela mě, když jsem chtěla ve třetím semestru studium ukončit. A teď je fuč. Nenávratně. S kým budu v hospodě polemizovat nad vším možným i nemožným, s kým si teď dám uklidňující cigáro?

Nejradši vzpomínám na to, jak jsme byly točit reportáž do semináře z televizní žurnalistiky. Vybraly jsme si akci Festival francouzské kultury. Tuto akci nechci nijak hanit, určitě si našla své příznivce. Když jsme začaly natáčet, bylo na místě jen pár lidí, takže jsem se neměly koho ptát. A k tomu všemu ještě pálilo sluníčko, což se naším technickým prostředkům opravdu nelíbilo. Zážitek, který si budu pamatovat navždy.

Naštěstí doma ČRo Sever chytím, takže práci Gábiny můžu nadále sledovat a držím jí palce, ať se jí práce daří a hlavně ať je stále tak nadšenou reportérkou.

Nám ostatním, kteří budeme bojovat až do konce, přeji mnoho sil a trpělivosti. My tu cílovou pásku protneme i za ty, kteří svou cestu ukončili dříve!

Je nás teď kolem pětadvaceti. Je to moc? Je to málo? Nevím. Ale jsem vděčná, že mezi ně patřím.

Děkuji.

Ukázku práce Gábiny Hauptvogelové najdete zde: http://www.rozhlas.cz/sever/informacezeseveru/_zprava/185976?hodnoceni=3

Konec se blíží. Pátý semestr studia žurnalistiky finišuje, a s tím graduje i plnění všech povinností, které se za poslední tři měsíce nahromadily. Pomalu je už vidět cílovou rovinku, ale k jejímu dosažení je ještě hodně práce.

Celým studiem nás provází praktické semináře zaměřené na různé formy žurnalistiky. Všichni jsme se protloukli zpravodajstvím a publicistikou, kde jsme neustále schytávali konstruktivní, avšak tvrdou, kritiku od vyučujících i spolužáků. Naučili se stříhat zvuk a "opravovat" přeřeky, zakoktání i polknuté koncovky respondentů pro rozhlasové vysílání. Poprali jsme se s kamerou, nasvícením i prchajícími lidmi, které jsme děsili svými dotazy v brněnských ulicích. A nyní, v závěrečné fázi našeho studia, dáváme všechny naše vědomosti a znalosti dohromady a pokoušíme se vytvářet multimediální výstupy.

A moc nám to zatím nejde.

Vytváření facebookové stránky nebo blogových příspěvků je pro některé z nás španělská vesnice. Jiní bojují s google kalendářem, který bez googlu účtu jaksi odmítá pracovat. Další marně shání téma, které by odpovídalo námětu Lidé proti proudu. A neustále se přidávají další a další komplikace.

To nás ale nezastaví. Stejně jako vždycky se nějakým zázrakem na poslední chvíli sebereme, dáme dohromady zbytky naší energie, které se po cestě ztratily v kolotoči předvánočních příprav, pracovních povinností a rodinných radostí i strastí, a to zelené políčko v ISu si zasloužíme.

Můžete se tak těšit na smršť rozhovorů, reportáží nebo story o lidech, kteří se nebojí jít proti proudu, a příspěvky o našich vzestupech a pádech při studiu žurnalistiky. Přeji příjemné počtení.

O Nás

Buď v obraze

Oblíbené příspěvky