Už zase přichází ten čas, kdy je nesmírně důležité zírat z okna na první sněhové vločky nebo odběhnout k televizi a po sté sledovat, jak Kevin s řevem ubrání vánoční dům před neschopnými zloději. Už zase je nezbytně nutné odložit všechny školní povinnosti za účelem důkladného protřídění šperkovnice, protože „tyhle náušnice nemůžu najít roky!“.

Proč u mě největší prokrastinační období přichází přesně v momentě, kdy je potřeba dosáhnout nejvyššího úsilí k snadnému projití u zkoušek, je mi záhadou. Letos ovšem nezávisí jen na možném opakování předmětu v dalším semestru, ale udělení či neudělení dostatečného počtu kreditů určí moji budoucnost na dalšího půl roku. Moje neschopnost k soustředění (což zní lépe než moje lenost a laxnost) mě totiž může připravit o vysněný zahraniční Erasmus.

Možný pětiměsíční výjezd do katalánské Valencie za účelem studia žurnalistiky, navíc propojený s tvůrčí bakalářskou prací, co víc si přát? Procestovat Španělsko a napsat pár reportáží z cest je přece ta nejzábavnější a nejjednodušší cesta k bakalářskému titulu. Jenže jak se přinutit k akademickému přemýšlení, když mi v hlavě zní jen šumění moře a zvuky flamenca?

Vidina tance ve španělských rytmech, poléhávání na pláži, ochutnávání tapas a paelly, nekonečné obcházení obchůdků s příznivějšími cenami než u nás… a plánování bakalářské práce je ztraceno ve snovém slunečním oparu. Že by na mě španělská uvolněnost dolehla již tady, ve zmrzlém a vystresovaném Česku? Vypracovaný projekt v nedohlednu, ale nákresy outfitů pro večerní procházky podél moře se mi už nevlezou do sešitu.

Jedna bakalářka za mnou, druhá přede mnou. Sliby a předsevzetí, že teď budu vše dělat s větší pohodou a ne v časovém presu, se zdály být přehnané už při jejich vyřčení. Jenže ono to pak nikdy není tak černé, jak to vypadá. Jsme třeťáci, mazáci, vždycky nám to vyšlo, tak proč ne teď? Stačí jen trošku „máknout“… jen co dožehlím to prádlo, protože to teď opravdu nepočká. Školu vyřeším hned potom….

Mañana, mañana….