Na počátku se nás ve vydýchané místnosti bez oken v utajené části budovy adresované na Joštova 10 tlačilo kolem šedesáti. Pokud byste tipovali, že nejvíce jsme byli zastoupeni ročníkem 1975 a starším, šeredně byste se spletli. Náš věkový průměr byl a stále je do 25. Vlastně ho už teď kazí jen dvě třicátnice (já jsem jednou z nich). Nebýt jich, zřejmě bychom zlomili rekord v nejmladším ročníku studujících kombinovaně žurnalistiku. Kdo ví, třeba se tak i stalo, po této statistice jsem totiž nepátrala.

V čase naše řady řádně prořídly. Dokonce i v tomto semestru se nejméně dvě kolegyně rozhodly ukončit své studijní zápolení. Největším překvapením byl nedávný odchod reportérky Českého rozhlasu Sever Gabriely Hauptvogelové. Dalo by se říct, že Gábina se postupně vyprofilovala za jednu z hlavních mluvčích - chvíle trapného ticha po položení zákeřných otázek našich vyučujících narušovala svými fundovanými odpověďmi. Co řekla, to mělo svou váhu, uznávali ji i přednášející. Proč dospěla právě ona, která učivo i zkoušky bez problémů zvládala, k takovému rozhodnutí, to ví jen ona sama. Pro nás byla a zůstane velkou inspirací. Hodně věcí znala z praxe. Uměla si najít téma, věděla, za kým jít, dokázala vystihnout podstatu problému. Podržela mě, když jsem chtěla ve třetím semestru studium ukončit. A teď je fuč. Nenávratně. S kým budu v hospodě polemizovat nad vším možným i nemožným, s kým si teď dám uklidňující cigáro?

Nejradši vzpomínám na to, jak jsme byly točit reportáž do semináře z televizní žurnalistiky. Vybraly jsme si akci Festival francouzské kultury. Tuto akci nechci nijak hanit, určitě si našla své příznivce. Když jsme začaly natáčet, bylo na místě jen pár lidí, takže jsem se neměly koho ptát. A k tomu všemu ještě pálilo sluníčko, což se naším technickým prostředkům opravdu nelíbilo. Zážitek, který si budu pamatovat navždy.

Naštěstí doma ČRo Sever chytím, takže práci Gábiny můžu nadále sledovat a držím jí palce, ať se jí práce daří a hlavně ať je stále tak nadšenou reportérkou.

Nám ostatním, kteří budeme bojovat až do konce, přeji mnoho sil a trpělivosti. My tu cílovou pásku protneme i za ty, kteří svou cestu ukončili dříve!

Je nás teď kolem pětadvaceti. Je to moc? Je to málo? Nevím. Ale jsem vděčná, že mezi ně patřím.

Děkuji.

Ukázku práce Gábiny Hauptvogelové najdete zde: http://www.rozhlas.cz/sever/informacezeseveru/_zprava/185976?hodnoceni=3