Lidé se touží odlišit, vyčnívat, vybočit z řady. Potřebují se cítit výjimeční. Provozují nevšední koníčky nebo například cestují do zemí, do kterých ostatní necestují.

Jedním ze způsobů jak vypadat jinak nebo jak vyjádřit názor může být tetování. Nemusí se nutně jednat o obrovské tetování přes celé tělo hodné japonského šéfa jakuzy, které ve společnosti bez problému skryje pod perfektně padnoucí oblek. Může jít o drobnou vzpomínku, důležité datum nebo jen miniaturní ozdobu za uchem. Již v minulosti si námořníci vozili domů památky ze svých zastávek - probodnuté srdce z New Yorku, draka plazícího se z moře ze Singapuru nebo na první pohled nesmyslně vypadající vzory kolem kotníku z některého z Polynéských ostrovů. Všeobecně mají lidé potřebu si události zaznamenávat. Proč by jinak fotili narozeniny svých dětí, natáčeli na videokameru sportovní úspěchy nebo důležité myšlenky zapsali do tajného deníku. 

Proč tedy neuchovat vzpomínku někam, kde zůstane vždy s námi. Kde nám bude připomínat, to krásné i to bolestné...

Díky tatérce z brněnského tetovacího salonu Tattoo Dragoon Anetě Hruškové, jsem se mohla přímo zúčastnit několika příprav i samotného průběhu tetování. Díky ní jsem na něj mohla nahlédnout i z toho krásného uměleckého hlediska a utvrdila jsem se v tom, jak je důležité vybrat si správný a hlavně pro tetovaného důležitý motiv a zvolit správné umístění. 

Jak probíhá takové tetování? 

Co se v současné době nejčastěji tetuje?

Jaká je jeho historie? 

Na tyto otázky se odpovídám zde



Když se řekne Čína, napadne asi většinu Evropanů stát plný lidí malých vzrůstem s šikmýma očima, v Čechách si hodně lidí jako první vybaví čínské jídlo a mě jako první napadne panda.
Pro Evu Xu to bylo podobné, dnes je ovšem všechno jinak, v říjnu loňského roku se za Číňana provdala, po dlouhých osmi letech vztahu. I když definice jejich vztahu by byla obtížná, neviděli se několikrát do týdne, ale ještě nedávno jen několikrát do roka a to jen proto, že se před šesti lety její teď už manžel přestěhoval za studiem a prací do Francie, nebýt tomu tak, dalo by se říct, že se viděli prostě jen párkrát.
Kdo čeká romantický příběh, dočká se, ovšem hlavní náplní článku je problematika sňatků s cizinci. Papírování je kolem toho složitější, než když uzavíráte úvěrovou smlouvu s bankou. A čím méně mezinárodních smluv má Česká republika uzavřeno s daným státem, ze kterého druhý snoubenec pochází, tím více papírů se vyžaduje.
O tom všem jsem si povídala s Evou Xu, která ještě v říjnu nosila příjmení Karásková a vznikl z toho poměrně zajímavý příběh, který by si měl přečíst každý, kdo se plánuje přiženit či přivdat do zahraničí nebo naopak chce si v České republice vzít cizince.
Čerstvě vdaná paní je teď sice na roztrhání, nově vzniklé manželské povinnosti, k tomu se blížící státnice na Masarykově univerzitě a zároveň na dveře klepající pololetí na střední škole, na které učí, ovšem čas si udělala, aby mi o tom všem mohla popovídat.
Kdo chce vědět, jak to všechno bylo, protože už všichni víme, že to má šťastný konec, přečtěte si již tento týden článek na www.munimedia.cz.
 
 
     Návštěva raw restaurace ,,My Raw Café" byla moji první návštěvou tohoto typu v životě. Můj jídelníček se explicitně nevyhýbá ničemu a tak jsem si myslela, že syrová strava, jak raw food samy vitariáni nazývají, bude znamenat jistá omezení v chuti a požitku z jídla. Přiznám se, že jsem tam šla s předsudkem. Opak byl ale pravdou.
     Díky vitariánce Ester Budinské jsem měla možnost nahlédnout do kuchyně, podívat se na suroviny, které tato kuchyně využívá, a dokonce jsem si s kuchařem připravila jeden recept. Nabídka pokrmu byla velmi široká a pestrá. Strávníci raw food přemýšlí o tom co chtějí konzumovat nejen z hlediska chuti, ale i z hlediska zdravé výživy. Tyto dvě věci se ale nutně nemusí vylučovat. Všechny ochutnané pokrmy byly moc dobré a zajímavé. Kombinace chutí a surovin, které by mě nikdy nenapadly. Zaujala mě mangovo-papriková omáčka na mrkvové špagety, která se připravovala rozmixováním červené papriky a manga. Chuť mě mile překvapila.
     Byla to pro mě osvěžující zkušenost po stálých stravovacích stereotypech. V restauraci nechyběly ani dezerty, krásně nazdobené dortíky, které by z fleku mohly konkurovat těm, co známe z klasických restaurací. V restauraci vládla příjemná atmosféra, design celého podniku doplňoval dokonale vytvořenou filozofii života, která se opírá o tři hlavní věci a to je radost, chuť a zdraví. V dnešní době mi toto místo přišlo jako oáza klidu a harmonie.

Začala jsem si klást otázku: ,,Proč jíst ve spěchu něco, co ani přesně nevíme co je?“ Při jídle chci zapojovat všechny smysly. Chci vidět a kochat se z toho, co mám na talíři. Chci cítit vůni čerstvých surovin, ze kterých se pokrm připravoval, chci znát, co jím a co všechno pokrm obsahuje. 
     
                                                                                                                  Foto: MyRaw Café
Vřele doporučuji návštěvu raw restaurace všem milovníkům života a nových výzev. Proč si na talíř nepřidat kapku kreativity a inovace? 
Rozhovor s Ester Budinskou a seznam restaurací v České Republice najdete zde: http://munimedia.cz/prispevek/ziva-ester-budinska-8274/
Každý novinář či student žurnalistiky to jistě zná- dostanete úkol jehož zadání je ve smyslu "najdi něco zajímavého a napiš o tom". Jediná podmínka byla sjednotit téma s myšlenkou tohoto blogu - tedy aby se jednalo o člověka, který jde nějakým způsobem proti proudu. Po krátkém přemýšlení jsem si vzpomněl na loňský ples Strany zelených, kterého jsem se zúčastnil a kde organizátoři připravili půlnoční překvapení - pole dance show. K mému překvapení ( a většiny mého okolí) se po chvíli k dvěma vystupujícím slečnám přidal i muž, který předvedl svojí sestavu.
 Foto: pole dance studio Citadela Mefisto

Po ujasnění tématu bylo tedy mým dalším krokem sehnat ochotného respondenta. To bylo jednodušší než jsem očekával - dostal jsem doporučení na majitelku poledance studia, která mi takové setkání zařídila s Martinem Plevou, mladým člověk mnoha zájmů, který, někdy i s pobavením nad mými otázkami, trpělivě odpovídal na mé dotazy.
Zajímá Vás jaký je hlavní rozdíl mezi mužským a dámským pole dance? Co se mu na pole dance líbí? Nebo jak reaguje okolí, když se dozví, že "tancuje u tyče"? Toto a mnohé jiné se brzy dočtete na stránkách  Munimedia.

Po zadání úkolu byl můj největší problém jako vždy výběr tématu. O čem mám psát? Kdo je to člověk proti proudu?

Cestou do práce (přivydělávám si jako uvaděčka v Janáčkově divadle) jsem nad těmito otázkami usilovně přemýšlela. U vrátnice se potkám s paní Kobylkovou a v tom mě to napadne. Vždyť paní Mirka studuje univerzitu třetího věku, ráda o ní vypráví. Zbývá jen přesvědčit mou oběť, aby souhlasila s rozhovorem.

Mám štěstí, paní Kobylková totiž v mládí také toužila být novinářkou. Dohodneme se, že příště přijdu i s diktafonem, a pustíme se do práce. Mezitím se spojím s koordinátory univerzity třetího věku na Masarykově univerzitě. Vše je domluveno a já se jdu následující týden připojit ke skupince babiček a dědečků. Paradoxně svůj volný čas budu trávit na přednášce.

Když přijdu do auly, kde se koná výuka, jsem velmi překvapená. Ze „skupinky“ seniorů se vyklubala posluchárna asi o 200 místech k sezení, z čehož ani jedna židle nezůstala volná. Takovou účast jsem nečekala.

Jsem zvyklá na trochu jiné přednášky. Vypadají asi tak, že všichni přijdou, vlastně pardon, téměř nikdo nepřijde. Polovina z těch, kdo se dostaví, automaticky po dosednutí zapíná facebook, druhá polovina celou dobu usrkává z kelímku kávu a alespoň dělá, že poslouchá. Jsou i tací, kteří vytáhnou tužku a papír a dělají si poznámky, ale ostatní na ně pohlíží jako na šprty. Železným pravidlem také zůstává, že několik jedinců na hodině ani nevydrží do konce.

Zatímco my mladí, máme často pocit, že si přednášky chodíme jenom odsedět, studenti univerzity třetího věku jsou zapálení do všeho. Zajímají se, diskutují s vyučujícím, zkrátka jsou aktivní asi jako malé dítě při vymýšlení neplech. Připadám si jako v jiném světě. Je zajímavé sledovat, jak se pohled na studium s věkem mění. Ostatně povídala jsem si na toto téma i s paní Mirkou.

Dříve jsem nechodila do školy ráda, táhly mě tam akorát ty lumpárny. Na základní škole jsem nebyla úplně nejvzornější žáček, v každém průšvihu jsem byla namočená. Střední škola mě taky moc nebavila a na vysokou jsem nemohla. To bylo moje největší životní prohra, tak jsem si to aspoň teď ve stáří takhle kompenzovala,“ vzpomíná paní Kobylková.



O příběhu čtyřnásobné babičky, jejímž koníčkem se v důchodu stalo vzdělávání, si můžete přečíst příští týden na munimedia
Devět z deseti seniorů u nás si přeje strávit poslední chvíle života v rodinném prostředí. Většina z nich však takové štěstí nemá. Devět z deseti jich totiž umírá v různých ústavech. Důvodem je nedostatek času členů nejbližší rodiny, zejména však nízká informovanost o alternativách.


Kvůli rozhovoru o životě v seniorské vesničce jsem jel navštívit paní Danu Paulusovou. Je jí přes osmdesát, žije sama a téměř nemůže chodit. V telefonu zněl její hlas značně nedůvěřivě a nepříliš radostně. Cestou k ní se ve mně mísily pocity nejistoty a obav. "Prosím vás, kde jste? Už jsem měla strach, jestli se vám cestou něco nestalo," přivítala mě však vřele, jako by ji přijel navštívit její vnuk. Následovala hodina plná smíchu, černého humoru a vyprávění o tom, proč poslední sen zůstane navždy nesplněn.

O nesnázích, které jí život připravil, o životě v seniorské vesničce v srdci Pálavy, který nepřinesl idylické stáří a o tom, že ani po osmdesátce není všem dnům konec si přečtěte ve středu na stránkách munimedia.cz


Většina lidí má Alpy spojené se sněhem, se zimou a s lyžemi. Existují ale i výjimky. Jednou z nich je i Tomáš Dostál. Do Alp totiž primárně nejezdí, aby lyžoval na jejich svazích, ale aby zdolával jejich vrcholy. A čím je hora vyšší a náročnější na výstup, tím má ze zdolaného vrcholu lepší pocit.

Když jsem Tomáše Dostála oslovila, zda by se mnou udělal rozhovor pro projekt Lidé proti proudu, nechápal proč. Proč jsem si vybrala právě jeho. Když mi ale na mapě začal ukazovat hory, na kterých byl, věděla jsem, že jsem si vybrala dobře.

V sérii rozhovorů pro projekt Lidé proti proudu mi Tomáš Dostál líčil své zážitky z horských expedic. Bavili jsme se o vysokohorských výstupech, o osmnácti zdolaných čtyřtisícovkách, ale třeba i o chybách, kterých se na horách s kamarády při výstupech dopustili.


Celý rozhovor i s fotografiemi a interaktivní mapou si můžete přečíst na stránkách munimédia.cz - konkrétně zde.
Může být voják proti proudu? Jistě, už jen proto, že se dobrovolně nechá svázat rozkazy a nařízeními. Proto jsem se nebála vybrat si pro svou práci vojáka.

Antonín Hájek, o němž píšu, je pyrotechnik. Vyjet s ním na týden na Doupov a sledovat ho při práci bylo proti proudu pro mě. Přestože jsem také voják, jsem zvyklá obědvat u stolu z talíře, ne z ešusu na klíně, večer si lehnout do voňavých peřin a spát v pohodlí do zazvonění budíku, ne se ve stanu zapnout do spacáku a ve tři ráno se probudit zimou, která nedá člověku spát až do šesti, kdy vstává.

Existuje spousta situací, ze kterých mám strach. Jsem ráda, když nemusím dělat nic nebezpečného. Pokud nemusím, raději se nebezpečí vyhnu. Tonda ale nebezpečí vyhledává. Překonat strach je pro něj adrenalinová záležitost, neumí si představit, že by žil jinak. 


Více o tomto člověku a jeho práci se dozvíte příští týden na munimedia.


Nepochybuji o tom, že tento pocit i vy velmi dobře znáte. Další zadaný úkol, ať už je to povinná četba, kterou jsme od základní školy nenáviděli, či ten nezvladatelný úkol do práce. Máte pocit, že tohle prostě nikdy nezvládnete. Zejména v průběhu vysokoškolských studií mi tento děsivý hlas zazníval v hlavě čím dál častěji.

Tentokrát jsem ale strach neměla a číslo Týny Chyňavové jsem vytočila okamžitě. Najít někoho, kdo jde proti proudu, nebylo díky této výjimečné studentce 3. ročníku právnické fakulty obvyklou noční můrou z kvanta zadaných úkolů. Nevěřila jsem obrazovce notebooku, když jsem v tančící dračici před světlem reflektorů poznala skromnou spolužačku, obvykle zavalenou v knihovně pod tunami zákonů. 

,,Konkurence? Skvělí lidé, třeba ta skupina z Laosu, nebo ti borci z Chile! Ti to na pódiu neuvěřitelně rozbalili, a k tomu ten pohled. Víš, když oni byli všichni tak dobří!'' Předpokládala jsem obvyklou odpověď zářících celebrit, řeči o tvrdé konkurenci, nejen v hlavní show, ale i tvrdé zákulisní realitě. Místo povýšené reakce namyšlené hudební hvězdy a právničky jsem se díky Týně přenesla do přátelské zákulisní atmosféry fanoušků K - popu. ,,Já je prostě miluju, všechny,'' vyhrkla v návalu svého typického nakažlivého smíchu.


    Effextion. Foto: archiv skupiny

Obsazením druhého místa na celosvětovém finále K – pop festival získala skupina Effextion desetitisíce příznivců po celém světě. Plánují výlet do Koreje, kde se K-popu chtějí naplno věnovat.

Chcete se dozvědět více o nevšedním životě rodačky z Litoměřic, která spolu s Effextion dobývá hudební svět K - popu?


Čtěte více v článku za týden na Munimedia.


Více také na:





O kom budu psát jsem věděla už v okamžiku, kdy jsme si na semináři domluvili téma. Hned na začátek musím upozornit, že si přál zůstat v anonymitě, budu mu říkat Michail. Je to můj vrstevník a je gay. A čím jde proti proudu? V jeho rodném Rusku homosexualita není vnímána dobře. Není to tak dávno, co tam byl zaveden „zákon na ochranu dětí“, který zakazuje propagaci jiných než heterosexuálních vztahů. 

Mohla bych uvést tisíc důvodů, proč jsem si vybrala tohle téma, mohla bych mluvit o homosexuálních kamarádech, o lidských právech, demokracii, o zkušenostech mých známých s Ruskem. A všechno by to byla pravda, ale můj hlavní motiv byla zvědavost. Jaké to pro něj bylo, vyrůstat v zemi, kde jsou vztahy stejného pohlaví tabu? Kde v roce 2012 zakázali konání pochodu na podporu homosexuálům Moscow pride, a to pro jistotu na celých příštích 100 let? 

Od začátku jsem přemýšlela, že to nebude jen tak, chtít po neznámém člověku, aby mi vykládal podrobnosti ze svého osobního života. Michail sice s rozhovorem souhlasil, ale bála jsem se, že se mu o tom nebude mluvit snadno. A to ne proto, že je gay. Sexualita je věc, o které se bavíte obvykle jenom s blízkými, a ti u toho většinou nemají před sebou diktafon a nedělají si poznámky. 

Takže mě vůbec nenapadlo, že ten, kdo bude mít problém o něčem mluvit, nebude on. Celých dvacet minut jsem se vydržela ptát na rozdíly mezi Ruskem a Českem, jak se sem dostal a co se mu tu líbí, než jsem se konečně odhodlala přejít k otázkám týkajícím se jeho orientace. Zeptat se reálného člověka už bylo trochu jiné, než o něčem jenom přemýšlet. Ale pak, když jsem se zeptala, se ukázalo, že ho moje vyptávání neuvádí do rozpaků, a že doopravdy o svých zkušenostech mluvit chce. Více se dočtete tuto sobotu na  Munimedia.

Co si počít, když dostanete za úkol napsat o někom, kdo jde proti proudu? Myšlenky několika z nás, tedy studentů přispívajících do projektu Lidé proti proudu, směřovaly stejným směrem: psát o někom, kdo se angažuje za dobrou věc.

Výsledkem je, že Vám v rozhovoru na munimedia.cz představuji Hanu Chalupskou, ženu, která se spolu s kolegyněmi rozhodla obyvatele moravské metropole přesvědčit, že mají problém s tím, co každý den dýchají. Protože ovzduší v Brně nabízí poměrně zajímavý koktejl látek, které bychom zrovna dýchat nemuseli, tedy alespoň ne v takovém množství. Jenže se o tom, na rozdíl od Ostravska a jiných silně znečištěných míst u nás, raději dosud nemluvilo.

„Problém s kvalitou ovzduší je hodně složitý, protože není vidět,“ komentuje převažující nezájem Hana Chalupská. „V Česku se nezvedá hladina moří, netají ledovce a nevysychají studny. Takže to v Česku nepochopíme, dokud to vidět opravdu nebude.“ Přitom sama dodává, že ani pro ni to dlouho nebylo velké téma. „Mě samotnou to začalo štvát, až když se mi narodilo dítě. I předtím jsme věděli, že je kvalita ovzduší špatná, ale tohle byl pro mě i kolegyně poslední impuls.“ Proto tvoří iniciativu Dejchej Brno skupina maminek s malými dětmi.


Na její slova o tom, že znečištění není vidět (až na dny, kdy jsou venku opravdu špatné rozptylové podmínky), jsem si vzpomněla pár dní po rozhovoru. Venku panovala inverze, čtyřproudá výpadovka na Vídeň byla přecpaná auty, vzduch zrovna nevoněl… a byl namodralý. Tak už je to i vidět, pomyslela jsem si. Až o pár dní později mi došlo, že jsem údajně modrý vzduch pozorovala přes modře tónovaná okna, což poněkud trochu zmírnilo moji panickou reakci. Naordinovat ale všem takový šok, a individuální doprava ve městě klesne o desítky procent.

Nejčastěji jsme se potkávali v hospodě, v klubu na koncertě, při divadelních představeních. Rozhovor jsme domluvili jednoduchým: "V tolik a v tolik, zajdem na pivo a natočíme to." Chystám mikrofon, objednávám si pivo, on si objednává vodu s citronem.

Třicetiletý Jan Bařinka je pro většinu svých známých svérázným bohémem, umělcem, intelektuálem. Jednou se rozhodl, že začne běhat. Z člověka s téměř nulovými zkušenostmi se sportem se stal běžec, který postupem času velmi zásadně změnil svůj životní styl. Rozhodně nepřestal chodit za zábavou, dal však svému životu nový řád.


O své motivaci a běžeckých začátcích mluví otevřeně a rád. Chce se totiž podělit o to, co mu bez jakýchkoliv pochyb udalo nový směr. Více můžete vidět, poslechnout si a dočíst se na http://www.munimedia.cz/prispevek/jan-barinka-beh-je-pro-me-bezpecnou-drogou-8268/.

“Proboha, Marťo, ty víš, jak nesnáším focení, a teď se mnou chceš natáčet rozhovor?” Mika znám už pěknou řádku let, takže vím, že opravdu je stydlivý a uzavřený. Zároveň je taky jedním z nejzajímavějších lidí, které jsem kdy potkala, a to nejen kvůli jeho netradičnímu životnímu stylu.
Mike Grain je můj blízký kamarád, počítačový génuis, otec pětiletého syna a Angličan, který trvale žije v Brně. Kvůli své české manželce se rozhodl od základů změnit svůj život, a začít nanovo v zemi, o které nic nevěděl.
Jake se tu žije člověku, který nemluví česky? Jak řeší práci? Co má na České republice rád, a co si myslí o české povaze? 

Sešli jsme se pár dní po Novém roce a Mike mi na kameru pověděl to, o čem jsme se spolu bavili už mockrát. Teď se o svoje myšlenky podělí i s vámi.

http://www.munimedia.cz/prispevek/mike-grain-anglicky-caj-mi-nechybi-ceske-pivo-mam-radsi-8269/
Mým dnešním cílem je navnadit čtenářovu pozornost k článku o člověku, který vybočuje z nejasně definovaných pravidel „normality“. Chová se protiproudně.

Čím víc jsem přemýšlela nad výběrem svého hrdiny, tím víc jsem se utvrzovala v závěru, že nemusím nikoho složitě hledat. Každý člověk je svým způsobem jedinečný. Stačí jen umět naslouchat příběhům z metra, tramvají, vlaků, nebo taky přímo rodinných příslušníků. Vlastně bych mohla psát o sobě. Znáte někoho, kdo ve dvě ráno vstává, aby sledoval tenisový zápas Kvitové, Berdycha, Šafářové a spol. (proč v té Austrálii není „normální čas“)? Slyšeli jste o někom, kdo dobrovolně odjel na vlastní náklady pomáhat na olympiádu v Londýně, vzal si na to tři týdny dovolenou, bydlel u cizích lidí a rozdával tam pivní žetony zákazníkům cestovní kanceláře? Uvedla jsem jen dvě z velké hromady jinakostí, které si s sebou v putování tímto světem nesu.

Vsadila bych se, že vy, kdo právě čtete tato slova, máte svoje unikátní historky, svoji životní filozofii, svoji protiproudnost.

Třináct tisíc. Cifra, pod kterou se dá představit ledacos. Může to být počet aut, která za půl hodiny projedou pod okny domů frekventované Legerovy ulice v Praze. Tolik rohlíků týdně může projít pod rukama prodavačky pracující v pekařství. Třináct tisíc korun měsíčně může přistát na účtu většiny českých důchodců. A co třeba najezdit na kolečkových bruslích třináct tisíc kilometrů za rok? Znám databázového programátora, Ladislava Soldána, který uvedenou metu vloni zdolal. Co ho k tomu přimělo? Jaký je jeho měsíční rekord? Jakou má spotřebu koleček? Povím vám vše v tomto článku.



Při debatě o tématu našich příspěvků a tohoto blogu někdo navrhl, abychom psali o lidech, kteří jdou proti proudu. V duchu jsem se musela usmát, protože mi na mysli vytanulo hned několik lidí, kteří vybočují z řady a kteří mi jsou blízcí. Všichni mají jedno společné - motocyklové závody.
Je to moje velká láska a trochu taková skrytá identita. Něco jako ve dne studentka práv (a žurnalistiky, pochopitelně), v noci milovnice závodů. Nebo alespoň takové se mi zdají reakce některých lidí, když se o mém koníčku dozví. Už jsem o tom napsala hodně, snad i více než je zdrávo, a tak jsem si myslela, že to bude výhoda a hotovo raz dva. Ale omyl.
Jde o sport, který je mimořádně náročný, ač se to na první pohled nemusí zdát. Fyzicky, psychicky, finančně. A lidi, kteří se tomu věnují, bezmezně obdivuji. Ti, co nikdy na závodech nebyli, neví, kolik dřiny, peněz, zklamání a zranění stojí za pár koly rychlé jízdy. A tak bych to chtěla všem ukázat, napsat úplně o všem, o každém. Všechno co jsem zažila, slyšela, viděla. Co se stalo, co se mohlo stát a co se stát nemělo. Aby všichni pochopili, že závodníci jsou úžasní lidé, oddaní svému sportu. Aby všichni pochopili, kolik obětování, týmové práce a odhodlání je potřeba, aby člověk vůbec mohl na motorku sednout. Ze stovek jezdců po celém světě ale společnost vidí jen pár těch, kteří se jednou za čas mihnou v televizi. Když se řekne motocyklové závody, všem vytane na mysli tohle. Závodník na pódiu, šampaňské, spousta sponzorů, spousta peněz. Realita je bohužel pro drtivou většinu českých závodníků vzdálená na tisíc světelných let.
A právě to mě na tom oslnilo. Točí se tam obrovské peníze, ale spíš než do kapes sportovců tečou opačným směrem - sami si platí za to, aby mohli dělat, co je baví. Mohli by jet na luxusní dovolenou, postavit krásný dům nebo ve velkém investovat do akcií, ale místo toho koupí pneumatiky, benzin, kapoty, brzdové destičky.
Jsou to "srdcaři". Jdou proti proudu. Dělají to, co je baví, přestože se na ně spousta lidí dívá skrz prsty. Dělají to, co je baví, přestože ví, že do to podium v televizi se dostane jen jeden ze sta. A stejně to bude pravděpodobně Španěl nebo Ital. Dělají to, co je baví, přestože jedou tváří v tvář zranění nebo snad smrti. Blázni, říkáte si? Za vlastní obrovské peníze riskují životy?
Měla jsem tu výhodu, že jsem nemusela složitě hledat zdroje a shánět informace. Mám je přímo pod nosem a žiju mezi nimi. O to těžší pro mě ale bylo odfiltrovat ty nepodstatné věci, protože z mého pohledu je pro pochopení tohoto světa podstatné vše. Nemusela jsem se snažit pochopit něco, co nechápu, jen proto, abych to mohla předat dál. Naopak jsem chtěla předat dál něco, co naprosto chápu. Chtěla jsem předat dál informaci, že jde o partu bláznů, ale krásných bláznů, od kterých bychom se všichni mohli učit o cílevědomosti, odvaze a oddanosti.
Jednoho takového blázna, jeho minulost, současnost i budoucnost, budete mít možnost poznat v článku na Munimedia už příští týden. Udělejte si obrázek sami a poznejte, proč jsou mojí skrytou identitou právě motocyklové závody.
Možná jsem radši měla psát o něčem jiném...
Když jsme na začátku studia žurnalistiky psali (pro většinu z nás první) zprávy, rozhovory a reportáže, součástí našich prací bývalo i „desatero“, přehled toho nejdůležitějšího, co v daném žánru dělat, či zcela určitě nedělat. Snažila jsem se tehdy napsat ho teoreticky správně, a obsahovalo tak poučky typu Do titulku musíš napsat sloveso v činném rodě nebo Před rozhovorem se dobře připrav. Z vlastních praktických zkušeností, nasbíraných během těch tří let studia, by ale vzešlo desatero zcela jiného rázu. Mnohem přízemnější, ale zato praktičtější. Znělo by nejspíš takto:
1. Když se v odborné literatuře píše, že najít správné téma je na žurnalistice to nejdůležitější a nejtěžší, je to pravda. Tak se zamysli. Ale rychle, protože to stejné napadne i někoho jiného.
2. Jakmile ale téma máš, zjistíš, že doopravdy nejtěžší je přesvědčit ty, o kterých chceš psát, že chtějí, aby se o nich psalo. Tak se hned potom, co vymyslíš téma, předčasně neraduj.
3. Raději si proto rovnou vymýšlej téma tak, aby ses vůbec přes bod 2 dostal k dalším nástrahám.
4. To, že byl tvůj foťák/diktafon/doplň dle potřeby nabitý před týdnem, neznamená, že je nabitý stále. Tak si to zkontroluj.
5. Historky o tom, že si novinář při interview nezapnul diktafon, se neříkají proto, aby ses pobavil, ale proto, že se ti to pravděpodobně stane. Takže si ho opravdu zapni. 
6. To, že jsi diktafon duchapřítomně spustil hned na začátku rozhovoru, neznamená, že nahrává. Má totiž zákeřnou funkci: pause recording, neboli je zapnutý-svítí-nenahrává. Pamatuj si to.
7. Z toho plyne, že si raději nos ještě jedno fungující nahrávací zařízení, které je primitivní natolik, že mu můžeš důvěřovat. 
8. Když u osmého bodu desatera dojdou nápady, napiš to, co jsi napsal na začátku, ale jinými slovy. V tomto desateru ale nedostatek inspirace rozhodně nehrozí.
9. Životní postoj nebát se a nekrást je sice ušlechtilý, ale raději dodržuj jeho modifikaci: nebát se a krást záběry nic netušících spoluobčanů. Pokud jsou tušící, budeš mít na fotkách jen vysmáté lidi. A to jako seriózní novinář nechceš, že.
10. Ať se děje cokoli, tvař se, že je to přesně to, s čím jsi počítal.
Vypointováno životem. (Mimo jiné při přípravě příspěvku pro Lidé proti proudu, ale o tom zase někdy jindy.)
Hledání někoho nekonformního nebo hodně vyčnívajícího mi dělalo problémy. Možná mám kolem sebe jen samé v mainstreamu spokojené lidi? Pak jsem si vzpomněla na jednu kamarádčinu spolužačku, kterou už roky obdivujeme. Zuzanu Špačkovou vzal jednou přítel do posilovny a ji, samozvaný sportovní anti-talent, cvičení natolik okouzlilo, že to minulý rok dotáhla až do soutěže bikini-fitness. To jsou taková ta barvou natřená těla, na kterých soutěžící pracují nonstop, a v bikinách a na podpatcích ukazují porotě správně vyrýsované svaly.


Může tímto způsobem Zuzka jít proti proudu? Sama kroutí hlavou, ale poté přiznává: „Když jsi mi poprvé napsala, tak jsem si říkala, že já vůbec nijak proti proudu nejdu. Ale pak se podívám na svoje spolužáky, kteří žijí jenom školou a nechali svých koníčků, a asi jsem trochu jiná.“ Mezi spolužáky opravdu mírně vyčnívá. Když totiž nezvedá činky nebo nezatíná svaly na pódiu, obléká si bílý plášť a jde na povinnou praxi do nemocnice. Zuzka je totiž studentkou třetího ročníku medicíny.

Sešly jsme se v oblíbené kavárně, kde jsem se těšila na nějaký sladký dortík. Jenže vedle krásné, vysportované, chytré a celkově spokojené Zuzky mi to přišlo najednou nevhodné. Tak jsem jen poslouchala a ke konci rozhovoru měla lepší pocit z optimistické a energií nabité zpovídané, než z možného příjmu cukru.


Dort jsem si nedala. Ale zajímavého člověka, který trošku vybočuje z řady, jsem našla. Jak si může šikovná studentka medicíny, učící se o správné životosprávě a zdravém životním stylu, stoupnout po mnohatýdenní dietě v plavkách před porotu, která ji hodnotí jen podle zevnějšku? Nejde pouze proti proudu, ale také sama proti sobě? Dočtete se na Munimedia
Erika. Tak se jmenuje dvacetiletá studentka Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně. Poznala jsem ji v rámci hledání vhodného tématu do semináře na žurnalistice, abych mohla vytvořit „multimediální obsah“ o něčem, co je zajímavé, co je tzv. „Proti proudu“.  Tahle osůbka mně však natolik zaujala svým příběhem a vším, co se s k ní vztahovalo, že jsem se rozhodla natočit o ní v rámci své bakalářské práce dokument. Na seminář toho bylo škoda.

Erika se nápadu natočit dokument o tom, co miluje nejvíc na světě, chytla s nadšením a velmi rychle – v dokumentu představí to, pro co žije, a o co usiluje - sport nazývaný MMA neboli smíšená bojová umění. Je natěšená, až za dvacet let ukáže video svým dětem.

Erika pro můj dokument představuje dokonalou respondentku. Je příjemná, milá, chytrá, otevřená, nekonvenční, nestydí se před kamerou, je hezká, vtipná, nemá problém o sobě mluvit na diktafon,
a hlavně, její příběh je opravdu zajímavý. Smíšená bojová umění jsou jedním z nejdrsnějších bojových sportů, a Erika je nadšená a odhodlaná docílit možnosti zúčastnit se zápasů, tvrdě na sobě dře. Erika je vegan a energie má na rozdávání. Vždy se usmívá, vždy září a všude, kde se ukáže, šíří dobrou náladu.

Při našem prvním natáčení prvních zápasů v bojovém sportu Hand to Hand vítězí na plné čáře. Je úžasná, má potenciál. Trenér je nadšený. Její Achillovou patou je zranění ruky z dětství, ale Erika z toho nemá strach – je rychlá a má neskutečnou sílu. Má na to, říkají všichni. Pravidelně tvrdě trénuje. Těžce si při studiu vydělává na tréninky i potřebné vybavení, protože rodiče ji v tomto směru nepodporují. Nemají pro to pochopení.

Naše spolupráce probíhá naprosto bezproblémově, hodně si rozumíme. Obě se těšíme, až budeme zase natáčet, v nejbližší době nás čeká trénink a rozhovor s trenérem, a také záběry z běhání v přírodě.

Erika běhá pravidelně. Jednou, těsně před Vánoci, chce zkusit nějaké nové místo, kde to ještě nezná. Ve čtyři odpoledne už je sice šero, ale jí to nevadí…

Z ničeho nic se mi přestala ozývat, nejspíš odjela už za rodiči na svátky, říkám si. A najednou vidím na facebooku zvláštní zprávu: S hlbokou bolesťou v srdci oznamujem, že nás po tragickej nehode navždy opustila naša drahá a jedinečná Erika. Posledná rozlúčka sa ešte upresní. Pokoj jej duši.

Co? Co je to za špatný vtip? Volám trenérovi a dozvídám se něco, co mě neskutečně zasáhne.

Erika je již druhý den nezvěstná. Nikomu se neozývá. Prý se ale občas takto zapomene ozvat.

Dovídám se, že tragicky zemřela. Zřítila se ze skály někde v lese u Brna pár dní před odjezdem
za rodiči na vánoční svátky.

Erika. Tak se jmenovala dívka, která na vždy ve mně zachovala neobyčejný dojem… Kvůli práci do školy, která pro mne původně znamenala pouze rutinní splnění studijních povinností, jsem poznala úžasnou osobu, která mě neskutečně obohatila, a jejíž příběh bude navždy v mém srdci, a na niž budu vždy s úsměvem a zároveň s pocitem nespravedlnosti a krutosti života vzpomínat.



Lionel Messi je pro spoustu fotbalových fanoušků většinou hrdinou, muž malého vzrůstu, kterého ale jeho fotbalové dovednosti přerostly několikanásobně. Není ale radno si na tuto roli zvykat. Jakmile třeba z mistrovství světa nejenže nepřivezete zlatou medaili, ale výkonem ani nijak neoslníte, snese se na vás kritika ze všech stran, i když vás zvolili nejlepším hráčem celé této velkolepé události. Lionel Messi byl pod palbou kritiky chvíli, brzy se totiž začne nedařit jinému slavnému hráči a titulní strany sportovních listů začne plnit jiné jméno. Ale co takoví fotbaloví rozhodčí? Troufám si říct, že jsou pro fotbal stejně důležití, jako samotní hráči, ale přesto se dočkávají jenom kritiky. Jistě, občas je kritika konstruktivní a zasloužená, ale často je rozhodčí jednoduše tím prvním, koho mohou hráči a trenéři vinit z prohry vlastního týmu. A, i když možná ne tak často, přece rozhodčímu také občas vyjde zápas na jedničku. Ale viděli jste někdy titulek: „Rozhodčí pískal bezchybně?“. Odpovídat asi není nutné. 

 Tímto článkem se rozhodně nechci pouštět do analýz fotbalových zápasů a rozhodnutí rozhodčích, ale spíše poukázat na to, jak nejednoduché povolání rozhodčí, a nejen ti fotbaloví, mají. Pokud jste někdy byli na fotbale, a nejlépe na tom „vesnickém“, určitě tušíte, kam mířím. Zatímco rozhodčí vrcholových soutěží si kritiku přečtou spíše v novinách, ti, co pískají okresní přebor, si ji vyslechnou přímo od místních „expertů“ postávajících s pivem a klobásou kolem hřiště. A často se jedná o slova, která by nevyslovil možná ani náš pan prezident. 

 Proto jsem si jako téma své práce projektu Proti proudu vybrala právě fotbalového rozhodčího s cílem zjistit, jestli a jak je možné si na nadávky zvyknout, jak často se člověk prostě „upískne“, a jestli se někdy třeba dočkají i té pochvaly.
Moc na rozhovory a politiku nejsem, ale snad to dáme dohromady. Když už jsme se tak dlouho domlouvali.” Málokdo by hádal, že nejlepší moravský vinař Josef Valihrach je skromný muž, který mluví potichu a s rozvahou. Přesně takový ale je a tomu všemu navzdory se rozhodl bojovat proti tradičním organizacím zastupujícím vinaře.


Napsat o někom, že je ve svém oboru nejlepší, už chce pořádnou odvahu. Tu nemám, vzal jsem si ale na pomoc každoroční přehled vítězů vinařských soutěží. Josef Valihrach se stal Vinařem roku v letech 2009, 2010 a 2013. Loni navíc jeho Chardonnay, výběr z hroznů 2005 bylo nejlepším vínem této odrůdy na světě - ovládlo soutěž Chardonnay du Monde. Navíc Valihrach z této akce pravidelně vozí zlaté medaile.

Úspěchy ale nemusí znamenat spokojenost. Valihrach už nechtěl sledovat, jak se, alespoň podle jeho názoru, chová vedení Svazu vinařů ČR a Vinařského fondu. Rozhodl se proti nim vystoupit tím, že založil Vinařskou asociace. Pokud vás zajímá, zda ho ostatní vinaři podporují, odsuzují, jak se mu za dva roky podařilo splnit původní cíle a zda chce v práci pro asociaci pokračovat, se dozvíte v rozhovoru, který projektu Lidé proti proudu poskytl.

Největším úskalím práce na rozhovoru bylo sladit termíny. Dohodnout schůzku, aby se všem hodila, trvalo asi měsíc a půl. Bylo to zejména kvůli vánočním svátkům a velkému vytížení vinaře k Krumvíře, nicméně nakonec se to podařilo.

Dalším problémovým bodem přípravy článku byl rozhovor s šéfem Svazu vinařů Tiborem Nyitrayem kvůli videoduelu s Josefem Valihrachem. Setkali jsem se na finálovém hodnocení Salonu vín v Mikulově. Bohužel se můj rozvrh s rozvrhem Nyitraye sešel ve chvíli, kdy měli pauzu i degustátoři, takže jsme si museli povídat v hlučném prostředí, což se bohužel nepříjemně projevilo na kvalitě zvuku.

Přesto si snad rozhovor s Valihrachem se zájmem přečtete a budete moct posoudit, zda založením Vinařské asociace šlápl vedle, nebo tuzemským vinařům pomohl.
Navzdory všem předpokladům se tento krátký text nebude zabývat tím, jak je vedeno chátrající rakousko-uherské (česko-moravské) školství. Jeho účelem není ani rozebírat odkaz Jana Ámose Komenského, byť jeho oblíbené heslo dobře posloužilo pro titulek. Účelem textu je poukázat na jeden z jevů, který se na tuzemských vysokých školách začal pomalu objevovat – herní studia. Pojem herní studia může mást sám o sobě, ale v tomto případě se nejedná o skupinu vývojářů, nebo jinak také vývojářské herní studio. Jde o zavádění předmětů zabývajících se videohrami na vysoké školy. 
Powered by Blogger.