Proti Proudu

Při debatě o tématu našich příspěvků a tohoto blogu někdo navrhl, abychom psali o lidech, kteří jdou proti proudu. V duchu jsem se musela usmát, protože mi na mysli vytanulo hned několik lidí, kteří vybočují z řady a kteří mi jsou blízcí. Všichni mají jedno společné - motocyklové závody.
Je to moje velká láska a trochu taková skrytá identita. Něco jako ve dne studentka práv (a žurnalistiky, pochopitelně), v noci milovnice závodů. Nebo alespoň takové se mi zdají reakce některých lidí, když se o mém koníčku dozví. Už jsem o tom napsala hodně, snad i více než je zdrávo, a tak jsem si myslela, že to bude výhoda a hotovo raz dva. Ale omyl.

Jde o sport, který je mimořádně náročný, ač se to na první pohled nemusí zdát. Fyzicky, psychicky, finančně. A lidi, kteří se tomu věnují, bezmezně obdivuji. Ti, co nikdy na závodech nebyli, neví, kolik dřiny, peněz, zklamání a zranění stojí za pár koly rychlé jízdy. A tak bych to chtěla všem ukázat, napsat úplně o všem, o každém. Všechno co jsem zažila, slyšela, viděla. Co se stalo, co se mohlo stát a co se stát nemělo. Aby všichni pochopili, že závodníci jsou úžasní lidé, oddaní svému sportu. Aby všichni pochopili, kolik obětování, týmové práce a odhodlání je potřeba, aby člověk vůbec mohl na motorku sednout. Ze stovek jezdců po celém světě ale společnost vidí jen pár těch, kteří se jednou za čas mihnou v televizi. Když se řekne motocyklové závody, všem vytane na mysli tohle. Závodník na pódiu, šampaňské, spousta sponzorů, spousta peněz. Realita je bohužel pro drtivou většinu českých závodníků vzdálená na tisíc světelných let.
A právě to mě na tom oslnilo. Točí se tam obrovské peníze, ale spíš než do kapes sportovců tečou opačným směrem - sami si platí za to, aby mohli dělat, co je baví. Mohli by jet na luxusní dovolenou, postavit krásný dům nebo ve velkém investovat do akcií, ale místo toho koupí pneumatiky, benzin, kapoty, brzdové destičky.
Jsou to "srdcaři". Jdou proti proudu. Dělají to, co je baví, přestože se na ně spousta lidí dívá skrz prsty. Dělají to, co je baví, přestože ví, že do to podium v televizi se dostane jen jeden ze sta. A stejně to bude pravděpodobně Španěl nebo Ital. Dělají to, co je baví, přestože jedou tváří v tvář zranění nebo snad smrti. Blázni, říkáte si? Za vlastní obrovské peníze riskují životy?
Měla jsem tu výhodu, že jsem nemusela složitě hledat zdroje a shánět informace. Mám je přímo pod nosem a žiju mezi nimi. O to těžší pro mě ale bylo odfiltrovat ty nepodstatné věci, protože z mého pohledu je pro pochopení tohoto světa podstatné vše. Nemusela jsem se snažit pochopit něco, co nechápu, jen proto, abych to mohla předat dál. Naopak jsem chtěla předat dál něco, co naprosto chápu. Chtěla jsem předat dál informaci, že jde o partu bláznů, ale krásných bláznů, od kterých bychom se všichni mohli učit o cílevědomosti, odvaze a oddanosti.
Jednoho takového blázna, jeho minulost, současnost i budoucnost, budete mít možnost poznat v článku na Munimedia už příští týden. Udělejte si obrázek sami a poznejte, proč jsou mojí skrytou identitou právě motocyklové závody.
Možná jsem radši měla psát o něčem jiném...

Když jsme na začátku studia žurnalistiky psali (pro většinu z nás první) zprávy, rozhovory a reportáže, součástí našich prací bývalo i „desatero“, přehled toho nejdůležitějšího, co v daném žánru dělat, či zcela určitě nedělat. Snažila jsem se tehdy napsat ho teoreticky správně, a obsahovalo tak poučky typu Do titulku musíš napsat sloveso v činném rodě nebo Před rozhovorem se dobře připrav. Z vlastních praktických zkušeností, nasbíraných během těch tří let studia, by ale vzešlo desatero zcela jiného rázu. Mnohem přízemnější, ale zato praktičtější. Znělo by nejspíš takto:

1. Když se v odborné literatuře píše, že najít správné téma je na žurnalistice to nejdůležitější a nejtěžší, je to pravda. Tak se zamysli. Ale rychle, protože to stejné napadne i někoho jiného.

2. Jakmile ale téma máš, zjistíš, že doopravdy nejtěžší je přesvědčit ty, o kterých chceš psát, že chtějí, aby se o nich psalo. Tak se hned potom, co vymyslíš téma, předčasně neraduj.

3. Raději si proto rovnou vymýšlej téma tak, aby ses vůbec přes bod 2 dostal k dalším nástrahám.

4. To, že byl tvůj foťák/diktafon/doplň dle potřeby nabitý před týdnem, neznamená, že je nabitý stále. Tak si to zkontroluj.

5. Historky o tom, že si novinář při interview nezapnul diktafon, se neříkají proto, aby ses pobavil, ale proto, že se ti to pravděpodobně stane. Takže si ho opravdu zapni.

6. To, že jsi diktafon duchapřítomně spustil hned na začátku rozhovoru, neznamená, že nahrává. Má totiž zákeřnou funkci: pause recording, neboli je zapnutý-svítí-nenahrává. Pamatuj si to.

7. Z toho plyne, že si raději nos ještě jedno fungující nahrávací zařízení, které je primitivní natolik, že mu můžeš důvěřovat.

8. Když u osmého bodu desatera dojdou nápady, napiš to, co jsi napsal na začátku, ale jinými slovy. V tomto desateru ale nedostatek inspirace rozhodně nehrozí.

9. Životní postoj nebát se a nekrást je sice ušlechtilý, ale raději dodržuj jeho modifikaci: nebát se a krást záběry nic netušících spoluobčanů. Pokud jsou tušící, budeš mít na fotkách jen vysmáté lidi. A to jako seriózní novinář nechceš, že.

10. Ať se děje cokoli, tvař se, že je to přesně to, s čím jsi počítal.

Vypointováno životem. (Mimo jiné při přípravě příspěvku pro Lidé proti proudu, ale o tom zase někdy jindy.)

Hledání někoho nekonformního nebo hodně vyčnívajícího mi dělalo problémy. Možná mám kolem sebe jen samé v mainstreamu spokojené lidi? Pak jsem si vzpomněla na jednu kamarádčinu spolužačku, kterou už roky obdivujeme. Zuzanu Špačkovou vzal jednou přítel do posilovny a ji, samozvaný sportovní anti-talent, cvičení natolik okouzlilo, že to minulý rok dotáhla až do soutěže bikini-fitness. To jsou taková ta barvou natřená těla, na kterých soutěžící pracují nonstop, a v bikinách a na podpatcích ukazují porotě správně vyrýsované svaly.

Může tímto způsobem Zuzka jít proti proudu? Sama kroutí hlavou, ale poté přiznává: „Když jsi mi poprvé napsala, tak jsem si říkala, že já vůbec nijak proti proudu nejdu. Ale pak se podívám na svoje spolužáky, kteří žijí jenom školou a nechali svých koníčků, a asi jsem trochu jiná.“ Mezi spolužáky opravdu mírně vyčnívá. Když totiž nezvedá činky nebo nezatíná svaly na pódiu, obléká si bílý plášť a jde na povinnou praxi do nemocnice. Zuzka je totiž studentkou třetího ročníku medicíny.

Sešly jsme se v oblíbené kavárně, kde jsem se těšila na nějaký sladký dortík. Jenže vedle krásné, vysportované, chytré a celkově spokojené Zuzky mi to přišlo najednou nevhodné. Tak jsem jen poslouchala a ke konci rozhovoru měla lepší pocit z optimistické a energií nabité zpovídané, než z možného příjmu cukru.

Dort jsem si nedala. Ale zajímavého člověka, který trošku vybočuje z řady, jsem našla. Jak si může šikovná studentka medicíny, učící se o správné životosprávě a zdravém životním stylu, stoupnout po mnohatýdenní dietě v plavkách před porotu, která ji hodnotí jen podle zevnějšku? Nejde pouze proti proudu, ale také sama proti sobě? Dočtete se na Munimedia.

Erika. Tak se jmenuje dvacetiletá studentka Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně. Poznala jsem ji v rámci hledání vhodného tématu do semináře na žurnalistice, abych mohla vytvořit „multimediální obsah“ o něčem, co je zajímavé, co je tzv. „Proti proudu“. Tahle osůbka mně však natolik zaujala svým příběhem a vším, co se s k ní vztahovalo, že jsem se rozhodla natočit o ní v rámci své bakalářské práce dokument. Na seminář toho bylo škoda.

Erika se nápadu natočit dokument o tom, co miluje nejvíc na světě, chytla s nadšením a velmi rychle – v dokumentu představí to, pro co žije, a o co usiluje - sport nazývaný MMA neboli smíšená bojová umění. Je natěšená, až za dvacet let ukáže video svým dětem.

Erika pro můj dokument představuje dokonalou respondentku. Je příjemná, milá, chytrá, otevřená, nekonvenční, nestydí se před kamerou, je hezká, vtipná, nemá problém o sobě mluvit na diktafon,
a hlavně, její příběh je opravdu zajímavý. Smíšená bojová umění jsou jedním z nejdrsnějších bojových sportů, a Erika je nadšená a odhodlaná docílit možnosti zúčastnit se zápasů, tvrdě na sobě dře. Erika je vegan a energie má na rozdávání. Vždy se usmívá, vždy září a všude, kde se ukáže, šíří dobrou náladu.

Při našem prvním natáčení prvních zápasů v bojovém sportu Hand to Hand vítězí na plné čáře. Je úžasná, má potenciál. Trenér je nadšený. Její Achillovou patou je zranění ruky z dětství, ale Erika z toho nemá strach – je rychlá a má neskutečnou sílu. Má na to, říkají všichni. Pravidelně tvrdě trénuje. Těžce si při studiu vydělává na tréninky i potřebné vybavení, protože rodiče ji v tomto směru nepodporují. Nemají pro to pochopení.

Naše spolupráce probíhá naprosto bezproblémově, hodně si rozumíme. Obě se těšíme, až budeme zase natáčet, v nejbližší době nás čeká trénink a rozhovor s trenérem, a také záběry z běhání v přírodě.

Erika běhá pravidelně. Jednou, těsně před Vánoci, chce zkusit nějaké nové místo, kde to ještě nezná. Ve čtyři odpoledne už je sice šero, ale jí to nevadí…

Z ničeho nic se mi přestala ozývat, nejspíš odjela už za rodiči na svátky, říkám si. A najednou vidím na facebooku zvláštní zprávu: S hlbokou bolesťou v srdci oznamujem, že nás po tragickej nehode navždy opustila naša drahá a jedinečná Erika. Posledná rozlúčka sa ešte upresní. Pokoj jej duši.

Co? Co je to za špatný vtip? Volám trenérovi a dozvídám se něco, co mě neskutečně zasáhne.

Erika je již druhý den nezvěstná. Nikomu se neozývá. Prý se ale občas takto zapomene ozvat.

Dovídám se, že tragicky zemřela. Zřítila se ze skály někde v lese u Brna pár dní před odjezdem
za rodiči na vánoční svátky.

Erika. Tak se jmenovala dívka, která na vždy ve mně zachovala neobyčejný dojem… Kvůli práci do školy, která pro mne původně znamenala pouze rutinní splnění studijních povinností, jsem poznala úžasnou osobu, která mě neskutečně obohatila, a jejíž příběh bude navždy v mém srdci, a na niž budu vždy s úsměvem a zároveň s pocitem nespravedlnosti a krutosti života vzpomínat.

Lionel Messi je pro spoustu fotbalových fanoušků většinou hrdinou, muž malého vzrůstu, kterého ale jeho fotbalové dovednosti přerostly několikanásobně. Není ale radno si na tuto roli zvykat. Jakmile třeba z mistrovství světa nejenže nepřivezete zlatou medaili, ale výkonem ani nijak neoslníte, snese se na vás kritika ze všech stran, i když vás zvolili nejlepším hráčem celé této velkolepé události. Lionel Messi byl pod palbou kritiky chvíli, brzy se totiž začne nedařit jinému slavnému hráči a titulní strany sportovních listů začne plnit jiné jméno. Ale co takoví fotbaloví rozhodčí? Troufám si říct, že jsou pro fotbal stejně důležití, jako samotní hráči, ale přesto se dočkávají jenom kritiky. Jistě, občas je kritika konstruktivní a zasloužená, ale často je rozhodčí jednoduše tím prvním, koho mohou hráči a trenéři vinit z prohry vlastního týmu. A, i když možná ne tak často, přece rozhodčímu také občas vyjde zápas na jedničku. Ale viděli jste někdy titulek: „Rozhodčí pískal bezchybně?“. Odpovídat asi není nutné.

Tímto článkem se rozhodně nechci pouštět do analýz fotbalových zápasů a rozhodnutí rozhodčích, ale spíše poukázat na to, jak nejednoduché povolání rozhodčí, a nejen ti fotbaloví, mají. Pokud jste někdy byli na fotbale, a nejlépe na tom „vesnickém“, určitě tušíte, kam mířím. Zatímco rozhodčí vrcholových soutěží si kritiku přečtou spíše v novinách, ti, co pískají okresní přebor, si ji vyslechnou přímo od místních „expertů“ postávajících s pivem a klobásou kolem hřiště. A často se jedná o slova, která by nevyslovil možná ani náš pan prezident.

Proto jsem si jako téma své práce projektu Proti proudu vybrala právě fotbalového rozhodčího s cílem zjistit, jestli a jak je možné si na nadávky zvyknout, jak často se člověk prostě „upískne“, a jestli se někdy třeba dočkají i té pochvaly.

“Moc na rozhovory a politiku nejsem, ale snad to dáme dohromady. Když už jsme se tak dlouho domlouvali.” Málokdo by hádal, že nejlepší moravský vinař Josef Valihrach je skromný muž, který mluví potichu a s rozvahou. Přesně takový ale je a tomu všemu navzdory se rozhodl bojovat proti tradičním organizacím zastupujícím vinaře.

Napsat o někom, že je ve svém oboru nejlepší, už chce pořádnou odvahu. Tu nemám, vzal jsem si ale na pomoc každoroční přehled vítězů vinařských soutěží. Josef Valihrach se stal Vinařem roku v letech 2009, 2010 a 2013. Loni navíc jeho Chardonnay, výběr z hroznů 2005 bylo nejlepším vínem této odrůdy na světě - ovládlo soutěž Chardonnay du Monde. Navíc Valihrach z této akce pravidelně vozí zlaté medaile.

Úspěchy ale nemusí znamenat spokojenost. Valihrach už nechtěl sledovat, jak se, alespoň podle jeho názoru, chová vedení Svazu vinařů ČR a Vinařského fondu. Rozhodl se proti nim vystoupit tím, že založil Vinařskou asociace. Pokud vás zajímá, zda ho ostatní vinaři podporují, odsuzují, jak se mu za dva roky podařilo splnit původní cíle a zda chce v práci pro asociaci pokračovat, se dozvíte v rozhovoru, který projektu Lidé proti proudu poskytl.

Největším úskalím práce na rozhovoru bylo sladit termíny. Dohodnout schůzku, aby se všem hodila, trvalo asi měsíc a půl. Bylo to zejména kvůli vánočním svátkům a velkému vytížení vinaře k Krumvíře, nicméně nakonec se to podařilo.

Dalším problémovým bodem přípravy článku byl rozhovor s šéfem Svazu vinařů Tiborem Nyitrayem kvůli videoduelu s Josefem Valihrachem. Setkali jsem se na finálovém hodnocení Salonu vín v Mikulově. Bohužel se můj rozvrh s rozvrhem Nyitraye sešel ve chvíli, kdy měli pauzu i degustátoři, takže jsme si museli povídat v hlučném prostředí, což se bohužel nepříjemně projevilo na kvalitě zvuku.

Přesto si snad rozhovor s Valihrachem se zájmem přečtete a budete moct posoudit, zda založením Vinařské asociace šlápl vedle, nebo tuzemským vinařům pomohl.

Navzdory všem předpokladům se tento krátký text nebude zabývat tím, jak je vedeno chátrající rakousko-uherské (česko-moravské) školství. Jeho účelem není ani rozebírat odkaz Jana Ámose Komenského, byť jeho oblíbené heslo dobře posloužilo pro titulek. Účelem textu je poukázat na jeden z jevů, který se na tuzemských vysokých školách začal pomalu objevovat – herní studia. Pojem herní studia může mást sám o sobě, ale v tomto případě se nejedná o skupinu vývojářů, nebo jinak také vývojářské herní studio. Jde o zavádění předmětů zabývajících se videohrami na vysoké školy.

O Nás

Buď v obraze

Oblíbené příspěvky